Novinky

The Afghan Whigs - Lucerna Music Bar, 15.8.2012

Jestli je vám kolem třiceti a více a jestli máte alespoň trochu těch správných mozkových buněk, tak jste nutně poznamenaní grungem. Nedalo se tomu vyhnout. Bolestí zkřivený obličej Kurta Cobaina na vás koukal z každého pubertálního pokoje, rozedrané džíny a kostkované košile byli takřka povinností, o delších (mastných) vlasech ani nemluvě. Když se pak v roce 1986 vynořili The Afghan Whigs ve svých černých košilích a krátkými sestřihy, a hlavně s nonšalantním frontmanam, který se na podiu pohyboval elegancí kočky, nutně to znamenalo rozruch. Alespoň takto na to vzpomínají pamětníci.

Má cesta k The Afghan Whigs byla lehce komplikovanější. První seznámení s panem Dullim proběhlo asi před pěti lety, kdy společně s Markem Laneganem vystoupil v Paláci Akropolis coby The Gutter Twins. Na rozdíl od Lanegana, který se zarytě odmítal hnout ze svého tmavého koutu jeviště, to Dulli roztáčel jako kdyby mu bylo dvacet. I když lehce obtloustlý, potící se, stejně si získal publikum a nemohli jste ho nemilovat. Jenže tajemný Lanegan je tajemný Lanegan – vždycky vás víc baví divná individua, než vtipní šašci. Asi před rokem jsem lehce rozpačitě odcházela z pražského koncertu The Twilight Singers – projektu, který původně vznikl jako Dulliho vedlejšák při koncertování s The Afghan Whigs. Všem se to líbilo, mě to přišlo plytké a nic moc. Že to ale s Dullim jen tak snadno nemůžu skončit, rozhodli promotéři Scrape Sound. Povinně jsem tedy odcupitala na koncert The Afghan Whigs do Lucerny. Jeden nikdy neví a navíc pravidlo, že když se vám někam zas až tak moc nechce, tak pak to bude sakra dobrý, se mi poslední dobou docela vyplácí.

Ve stejný den ale hráli v Praze Foo Fighters. Velká většina grunge nadšenců tak dala přednost tomuto koncertu, přesto Lucerna praskala ve švech. The Afghan Whigs mají prostě své věrné fanoušky ve všech věkových kategoriích. Červené inferno se rozpoutalo okamžitě, jakmile na jeviště vstoupil Dulli. Mírně jsem zaostřila zrak a spatřila skoro štíhlého zpěváka, který vizuálně omládl tak o deset let. Kdyby nic jiného, tak už jen tohle za návštěvu koncertu stálo. Přes veškeré nadšené výkřiky publika jsem se po první písni Crime Scene začala nervózně ošívat. Jako dobrý, no. Člověka jako mě nikdy nemůžou nechat úplně chladným čtyři kytary, bicí, do toho občasné cello nebo housle a hlavně rockenroll, bejby. Ale nějak to nemělo šťávu, pořád jako byste čekali něco víc...

Ledy se naštěstí prolomily hned při druhé písni Somethin‘ Hot a mé zásnuby s Dullim mohly začít. Od tohoto momentu to byla čistá slast. Srdcei až v krku, chvílemi ztracené vědomí, publikum se stávalo s každým dalším tónem součástí kapely. Hudba The Afghan Whigs představuje souhru dvou světů. Depresivní texty o nepovedených láskách, samotě, jsou doplněny řvoucími kytarami a divokým rytmem ve stylu „když už to stojí za prd, tak to alespoň ze sebe vyřveme“. Žádná ubrečená sóla, žádný sentiment. Můžete mít srdce rozervané, jak chcete, ale takový je život, nemusíte se kvůli tomu krčit v koutě a páchat sebevraždy.

Ostatně těžko si Grega Dulliho představovat jako ztroskotance, který se hroutí na baru. Jak už bylo řečeno výše, mění se občas v klauna, který si umí udělat legraci sám ze sebe viz závěrečný vlnivý tanec s kytarou. Je vidět, že si celou show užívá, že chvílemi je na podiu sám jen se svou kytarou, aby se v zápětí věnoval publiku, které ho ho miluje. Při písni See and Don't See dokonce mezi své věrné fanoušky seskočil a zpíval v tom moři lidí. Možná že čirý akt populismu, pro mě ale známka toho, že se nebere zas až tak vážně, že tady vždycky jde jen o hudbu a lidi, takže proč si hrát na primadonu.

Zní to jako ohrané klišé, ale během včerejšího večera mi Greg Dulli opravdu lehce přepsal minulost. Co bych dala za to, kdybych místo rozervaného Kurta potkala jako prvního jeho. Chlapa, který to asi v hlavě taky nemá úplně v pořádku, ale umí se tomu vysmát. Nespravedlivě pak v jeho stínu, aniž by to ale bylo jeho přičiněním, stojí geniální hudebníciJohn Curley (basa), Rick Mc Collum (kytara) – společně s Dullim zakládající trio, doplněné o Dave Rossera (basa), Cully Simingtona (bicí) a Ricka Nelsona (cello, housle, piáno).

Takže několik rad do budoucna: choďte na koncerty i těch kapel, které neznáte; věřte výběru promotérů Scrape Sound – tihle kluci se nikdy nepletou; nechte si měnit minulost; a když je vám ouvej, tak si dejte panáka na Grega a zasmějte se tomu. Vždyť koneckonců největší terapií na zlomenou duši je hudba. Až zas budu jednou chorá, půjdu s předpisem do lékárny. A je mi jedno, že paní za pultem na mě bude koukat jak na blázna, až zjistí, že na ušmudlaném papírku je napsáno: „Jednou The Afghan Whigs, prosím.“  

Foto: Kryštofotí