Novinky

Positivus Festival, Salacgrīva, Lotyšsko, 20.-21.7.2012 – den druhý

Probuzení v kempu doprovázela jedna potěšující vidina bezplatného ranního nakopávajícího kafe či cappuccina v příjemném chládku velkého stanu provizorní kavárny a druhá, již méně radostná, v podobě dlouhé fronty na sprchu a umyvadla za cenu vyšší, než by člověka potěšilo. Nedostatek vody se tak ukázal být slabinou Positivus festivalu - zřejmě mají pořadatelé pocit, že když je v areálu moře, jiné vody již netřeba.  

Nejkrásnější umělkyně

Sobotní program zahájily mladé talentované umělkyně Elizabete Balčus a Monika Brodka. Elizabete Balčus jakožto představitelka lotyšské hudební scény předvedla v intimní atmosféře I love you stanu svoji tvorbu, u které je patrný akademický hudební základ Elizabete. Klavír, harfa, bicí, violoncello a výše položený hlas Elizabete s obdivuhodným rozsahem k sobě krásně zapadly, zároveň však bylo znát, že její potenciál nebyl ještě zdaleka plně využit.  

Monika Brodka neměla na druhém největším pódiu festivalu úplně jednoduchou pozici. Lidé posedávali po lavičkách a kotel před samotným pódium tvořil zkraje koncertu jediný člověk. Její hudba a potažmo i její vystupování na pódiu plné energie a optimismu, stejně jako ona sama, přispělo k tomu, že se jí podařilo ulovit a roztančit náhodně kolemjdoucí diváky. Po koncertu si tak s doprovodnou kapelou mohla šťastně plácnout - byl to jejich první koncert na festivalu mimo rodné Polsko a měl úspěch.  

Nejmokřejší koncert

Jedním z mnou nejvíce očekávaných umělců byli mladičtí Givers. Pár minut před jejich vystoupením se však protrhla mračna a proudy deště zasáhly nemilosrdně areál. Prvotní impuls návštěvníků tak následoval slova “úkryt”. Obecenstvo před velkým pódiem tedy nebylo ani zdaleka tak početné, jak by si Givers zasloužili. I přesto tahle indie popová formace s chytlavými rytmy předvedla energií nabitý výkon. Ve výsledku bylo jejichvystupení skvělé a pohled na diváky alá barevné a skotačící postavičky v pláštěnách byl velmi osvěžující.

U Jammie N Commons, mladého písničkáře s dlouhými vlasy, kloboukem a překvapivě hlubokým hlasem se již počasí začalo pomalounku zlepšovat, aby na estonské Edward and The Two Dragons, kteří si v posledním roce vydobyli v pobaltských státech velké jméno, mohli již dorazit davy. Slávu nepochybně získávají zaslouženě, naživo se však pro ty, kteří jejich hudbu však nemají dokonale v malíčku, koncert stával v dlouhých instrumentálních pasážích spíše nudným.

Největší nuda

Možná to bylo jen ospalým odpolednem, nicméně o pomyslné zívnutí na tváři se zasloužila britská indie-rocková formace Wild Beasts a indie-folkoví Fanfarlo, byť jejich concert měl jedno plus – naživo se úplně vytratila ta jinak obrovská podobnost s Beirut, která na nahrávkách zavání až kopírováním.

Nejšpinavější tanečky

Největší odvaz diváků měli na svědomí The Vaccines. Hudba této mladé britské kapely je poměrně hodně a nevtíravě chytlavá a disponuje tím správným punkovým nádechem, který nemůže nechat končetiny klidné. Na pódiu The Vaccines zdánlivě vypadali, že je to všechno zas až tak nezajímá, přesto do vystoupení dávali všechno. Následkem jejich energie to pak v divácích takřka vibrovalo. Jejich řádění pak, u těch odvážnějších, ještě vyprovokovalo bahno, místy pokrývající zem pod pódiem, svádějící k zběsilým bahnitým tanečkům a ke sklouznutí se po břiše.

Nejkrásnější koncertní moment

V úvodu minulého článku jsem zmiňovala zážitky z předcházejících ročníků. Ten letošní nabízel pro změnu možnost netradičního náhodného setkání – a to den před festivalem v Rize, hlavním městě Lotyšska. V útulné kavárničce Dad Café jste totiž mohli klidně narazit na Damiana Rice, kterak klábosí s majitelkou kavárny, s lehce provinilým pocitem, že posloucháte cizí rozhovory, se vzápětí podivit se nad jeho výrokem: “Zpívám, ale nepovažuji se zpěváka.” (Ve stejné kavárně pak spontánně poskytl den po festivalu komorní koncert.)

Na festivaloovm pódiu vystoupil Damien Rice jen sám se svou kytarou v čase, kdy bylo slunce již poeticky na ústupu. Svým charismatem a pronikavým hlasem dokázal zvládnout i sem tam se vyskytující upovídané hloučky. Navazoval jednu píseň za druhou včetně coveru Hallelujah a k divákům promluvil až v závěru před poslední, nádhernou skladbou The Blower´s Daughter. Když z ní plynule přešel k písni Creep od Radiohead, proběhla mezi obecenstvem vlna výkřiku, mnozí diváci sedící na lavičkách si hbitě stoupli, jako by se jednalo o hymnu, a svým zpěvem následovali Damiena. V krásném prostředí tamějšího pódia se u této scény tetelila srdce dojetím.

Největší překvapení

Hlavní program festivalu zakončovali Manic Street Preachers, kteří se na Positivu objevili už podruhé. Nutno přiznat, že jsem od koncertu této zasloužilé rockové kapely nečekala mnoho, spíše jsem předpokládala pohled na pohaslé veterány, kteří se snaží dokázat, že se s nimi musí ještě počítat. Jenže Manic Street Preachers mě vyvrátili z omylu. Předvedli koncert, který měl šťávu a po hudební stránce se mu nedalo nic vytknout, konceptuálně zabodovalo i jejich pódium nazdobené obrovskou podobiznou lehce melancholické princezny, barevnými stromky, skleněnými sochami zvířectva a dalšími drobnostmi.  

Nejoriginálnější nástroj

Při následném potulování po areálu jste mohli zavítat k malému pódiu ukrytému v lese mezi stromy, kde místní umělec Andis Retējums předváděl, kterak se hraje na canjo – nástroj ve stylu kytary podomácku vyrobený z plechovky, kusu dřeva a strun za doprovodu stejně tak vyrobené basy (a že to zní vážně dobře!) či se jít vybít na zběsilou disko/rockotéku na pláži lemovanou navrátivším se deštěm a vlnami moře narážejícími na břeh.

To už se ale blížil čas k odchodu. Při opouštění areálu měl člověk pocit, že ty dva nabyté dny byly málo, že festival Positivus či jeho kouzelný areál nabízejí pořád ještě dost věcí, které stojí za to okusit, leč na které návštěvníkovi nezbyl čas.

A to je dobře, neboť to jen svědčí o tom, že rozhodně nebyla ztráta času vážit za tímto festivalem cestu až tak daleko na sever, nehledě na ten navozený pocit, že by vůbec nebylo špatné vrátit se zase za rok.  

Foto: Lukáš Janičík