Novinky

Letní filmová škola 2012 - Bratři Orffové a Monika Načeva

Hned zahájení Letní Filmové školy připomnělo, že se festival odehrává v živé krajině jižní Moravy a zpěváctví je zde jaksi vrozené. Brilantním způsobem vedený úvodní večer byl díky moderátorovi Jožkovi Kubánikovi nikoli zdlouhavý a suchý, ale milý a zábavný. A dočkal se rovnou dvou nezapomenutelných okamžiků. Vedle předání Výroční ceny Asociace Filmových Klubů do rukou Carlose Saury to byl moment, kdy si celé kino Hvězda s chutí a nutno říci, že také umně zanotovalo dvě sloky Když jsem šel z Hradišťa. Zpěvavá pak vydržela až do klubu Mír, kde se vítalo Bratry Orffy.

Pravdomluvní tvůrci smutných písní, u kterých je nevysvětlitelně příjemně, letošní léto koncertně stagnují. Jsou plně zaměstnáni prací nad druhou deskou, kterou už tak dlouho slibují, ale koncertní forma jim vydržela. Jednoznačně rozehráli naše chutě na novou dávku balad i romancí. Škoda, že je stíhá těžký čas. Jak povídal Ivánek, nejhorší je, že co si kdysi vymyslel, nyní se mu děje. Takže se mu do nových představ a skladeb dvakrát nechce. Navíc Orffové sice točí, ale ještě neví, kdo je vydá. Koncert měl proto střídavou náladu. Když vytasili Krnovskou nebo Na hadím ocase v novém kabátku, třeba dvakrát svižněji a s trylky, bylo to šťastné. Když hráli Nevypínám nebo novou, zamilovanou, o ženě ve stínu svíce, která nechce srůst, klopili jsme zraky. Svěží kusy jako Tráva nebo Bingriwingri ale melancholii zdárně rozprášily a Orffové nastupovali na pódium i po druhé děkovačce, když už ani neměli, co hrát.

Foto: Jiří Volejník

Na druhý den LFŠ 2012 připadl set Moniky Načevy a slibované oživení alba Nebe je rudý (1996), které vzniklo na oslavu 20-ti let Rádia 1. A před jeho současnou koncertní podobou jsme se hluboce sklonili. Nikdy není radno podceňovat jednou ověnčený materiál. S novým přístupem ke staré známé kultovce dokázala Načeva navrstvit dojmy, aniž by se zpronevěřila původní verzi, a zavděčila se tak všem generacím. Vícevrstvé aranže vyrovnávali jednoduchost Načevina kázání temně rudých veršů; DJ Five přiostřoval zvuk, sázel až do konce to nejhutnější z balíku.

Vyzrálá slovní práce a hořké popisy realit patří k Načevě jako její témbr, z kterého tak zebe. Živě ale zároveň vynikly přínosy nové skvadry: jmenovitě Tomáše Vtipila, Davida Kabzana a Michala Kovala. Fungovala také repetice textů, kdysi tak revolučních. Žensko-mužský princip vnořený do stínových kulis zasahuje stále stejně palčivě, stále stejně naléhavě. Kdo na to nemá zkušenosti, jen těžko na to bude mít žaludek. Nebe se rozprostřelo ve své dozrálé reminiscenci a jeho emanance ponurosti nás přikryla a uzemnila.

Není to žádné emo, není to ani čirá deprese, ale světlo prosvítalo do Míru jen skulinou. A pro mnohé je to fantastická zpráva. Jestli lze její triphopové hudební temnosti řadit k undergroundu, pak stále žije.

Foto: Jiří Volejník

Úvodní foto: Veronika Mikulová