Novinky

Colours of Ostrava 2012 - den třetí

Naneštěstí měla i sobota několik zásadních vad. Například koncert Portico Quartet, na který se těšilo tisíce lidí, viděla opět jen šťastná hrstka. Gong praskal během kontrolní zvukové zkoušky ve švech, stovky nadšenců spořádaně čekaly dobrou stovku minut, a přesto se přes sliby hlásícího organizátora do horních pater takřka nikdo z vstupní haly nedostal. Nebylo snadné udržet si dobrou náladu. Situaci ale brilantně zachránila ZAZ. Svým tryskajícím optimismem a chutí do hry nakazila celý areál. Neskutečné nasazení, totálně rockový říz a neutuchající euforie, jakou předvedla ZAZ, neměla na festivalu obdoby. Dokonalý hlas, nádherné šansonové i odvážné fusion písně a dovádivá kráska působily jako balzám. Dokonce se u jejího výstupu slitovalo počasí a dopřálo nádherné světlo podešťového západu slunce. Z několika jejích poloh přebíhal mráz po zádech, stejně tak nás ale uváděla ve veselý údiv a živě komunikovala. Někoho tak rozkošného Colours dlouho nezažily. Něco málo uvedla i smutnými pohádkami o chudých pařížských chlapcích, vesměs ale odhodlaně sršela pozitivní energií a vtipem. Poslední třetinu koncertu se do toho s kapelou navíc tak běsně opřela, že předvedla zatím nejlepší, ale také nejživější akci festivalu. Zkrátka konečně něco, co mělo šťávu a na co bude možné s láskou vzpomínat.

Záznam jednoho z hitů ve speciálním vydání:

Další programovou variantou byla dvojitá porce českých interpretů na Ostravar Stage – snivý Floex a pak rozdovádění Midi Lidi odvedli výbornou práci. Floex klasicky a Midi Lidi nečekaně: precizním, slušným a povedeným setem si napravili od odchodu Markétky Lisé trochu pošramocenou pověst a připomněli, že to nevzdávají. Naproti tomu Alanis Morissette o dobrou pověst přišla. Nepíše se to snadno, ale nijaký výkon kdysi obdivované rockové divy a příšerný zvuk zapříčinily, že se na jiná stanoviště přemišťovaly celé davy. Alanis jela na úsporný režim, nebo to tak aspoň vypadalo, a díky zastřenému a nerovnoměrnému nazvučení zněly všechny šlágry jako neforemná kytarová popina. Najde se bezpočet obhájců, kteří pro pár hitů typu Ironic nezanevřou, uvážliví ale zažili podobně smutný večer jako tenkrát s vyčichlou Sinead O´Connor. Ani ona nedostála svým zlatým letům.

Zklidnění a mír šlo ale nalézt v Gongu, který se výjimečně nenaplnil právě kvůli vyhlášené konkurenci. Islandská skupina Arstiðir patří k zmiňovaným objevům Colours. Zhmotnila nirvánu a uvedla nás v zenový stav. Pětice osvícených vokalistů a hudebníků se stala se svými mrazivými skladbami o vysokých sopránech potřebným protikladem k nekonečné změti festivalových ukázek jižanské world music a zároveň adekvátním substituentem takřka scházející severské hudby. Svým křišťálovým múzickým uměním a průzračnými emocemi ohromila etnickými hvězdami přesycené publikum a dočkala se nejedné ovace ve stoje. Arstidir doporučujeme zvláště těm, kteří milují tenké vícehlasy, množené romantické kytary, severské tradiční hymny a klavírní eposy.

Poslední akce hlavní scény patřila dravým Animal Collective - došlo na stoprocentně největší divácký oříšek. Na líbivost si moc nepotrpí, je to těžké umění, a v jednu hodinu ráno dali místním v podstatě thajskou masáž. Po vší předchozí produkci a v noční hodině nebyla jejich nesystematická alternativa nikterak vstřícná. Je možné pohoršovat se nad nepochopením legendárních avantgardistů, ale přes nesporné kvality je jejich hudba jen nesnadno čitelná. Navíc neměli daleko k rozkladu scény na třísky, takže hluboce smekám před těmi, kteří se nenechali odradit spletitostí ani vervou a vytrvali do konce i třetí den. Nebylo to jednoduché.

Foto: Kryštofotí (ZAZ)