Novinky

Colours of Ostrava 2012 - den druhý

Druhý den začal pro polední ptáčata třeba už divadelním představením autorské dvojiceSKUTR. Hra nazvaná Muži, ve spolupráci s Adélou Laštovkovou Stodolovou, vtipně glosovala veškeré macho projevy silnějšího pohlaví, jejich podivnosti, ale také přednosti a připomněla, že SKUTR patří ke špici místní taneční scény. Jejich nevtíravá kombinace moderního tance, fyzického divadla a performance zastřešená lehce ironickým nadhledem a inteligentním humorem, je sázka na jistotu. Další z možností bylo vydat se na námi avizovaný koncert Please The Trees ze speciální série se seniorským sborem Elpida, na krautrockovo-artificiální Sea and Air nebo na kontroverzní hrdinky Čokovoko.

Takřka bezkonkurenčně pak byli uváděni Bratři Ebenové.  Byť se původně začali obhajovat, že totiž existují skladby, ke kterým není co říct, propovídali polovinu koncertu, samozřejmě k všeobecné spokojenost. Jeho elegantní bonmoty a moderátorská virtuozita udělala z koncertu společenskou událost, texty známých a milých písní zase nadmíru příjemný čas. Tím spíše, že zazněla celá hromada oblíbených hitů: Chlebíčky, Já na tom dělám, Trampská i Houston. Úsměvné historky a divácká blažená nálada se dá přenést na papír jen stěží, takže nejlepší bude demonstrace videem.

Překvapením a skutečně dobrou vzpruhou byl koncert francouzských GaBlé. Formát koncertu byl netradiční až extrémní, strhující a nezapomenutelný. Pokroucený mix rocku, soft popu, elektrofolku a neobvyklých obkladů servírovali v krátkých, ničím nezačínajících a ničím nekončících fragmentech, někdy tak krátkých, že nepřesáhly minutu. Náhle utnutá hluková stopa šokovala, tři na pódiu se usmáli, řekli zbrklé „thank you“ a nasadili další short. A světe, div se, je to zatraceně funkční taktika. Za odměnu dopřáli pozorovatelům i dva, tři plné tracky a poroučeli se, publikum ale strnule zůstalo na místě. Kdyby o nich mělo zaznít více, doporučuju opět zalistovat letos vynikajícím festivalovým průvodcem, kde se cituje: „Už Oscar Wilde říkal, že něco definovat znamená klást si překážky. Naší hudbě proto říkáme luxusní DIY. Nahráváme ji doma s jednoduchou metodou: ráno zapneme mikrofony a večer smažeme, co se nehodí. Důležité je, abychom se bavili a nebrali se vážně," vysvětluje princip GaBlé kytarista a zpěvák Mathie. Komu je takový přístup blízký, musí GaBlé mít. Je to suverénní objev.

Bártovi a Illustratosphéře snad ani nemá smysl psát. Klasicky bezchybný výkon, skvělá atmosféra a dobrý výběr z dobré diskografie patří k libůstkám, které neomrzí. Kupodivu bych si dala i Bártu v repete raději než Bobyho McFerrina. Budu jistojistě označena za kacíře, ale k zástupům svorně adorujících nepatřím. Mistra snižovat nelze, také ale nelze postavit vzrušené hodnocení jen na tom, že jsme principielně měli možnost pozorovat hvězdu první velikosti. Nová variace koncertního programu totiž vycházela z podivně nekoncepčního schématu, kde byl McFerrin jen jedním ze čtyř a nerozvinul žádnou větší show. Neavizovaná trojice čítající Joeyho BlakaDava Worma a Rhiannon, tzn. Bobbyho starší kopii, monotónního beat-boxera a velmi expresivní dámu, sice znamenala tři hlasy k dobru, ale hodina výstupu byla ve výsledku notně jednolitá. Znalí jiných McFerrinových večerů s láskou zavzpomínali na rozjímavé večery v sálech. Živá a vícevrstvá verze sice vyhovovala obří hlavní stagi a došlo i na povedenou práci s publikem, zlé jazyky ale ochotně tvrdí, že i k přídavku přizvaný Bárta zaujal více než kovaní. Speciálně Rhiannon sice nezůstávala vůbec při zdi a její srdcatý a hlasitý projev publikum kvitovalo, nakonec ale zase došlo na otázku, jestli se od McFerrina nečekalo právem mnohem víc.

Nejvýznamnějším okamžikem druhého dne se tak pro mnohé stala přítomnost Antonyho Hegartyho, u něhož, zdá se, není žádná glorifikace přehnaná. Koncert tohoto anděla, jak je nejčastěji neurčitá bytost nazývána, dostál všem slibům o nadpozemském prožitku. Klavírního sóla se ujal Gaël RakotondrabeJanáčkovu Filharmonii vedl britský dirigentAnthony Weeden. Už proto by se dalo představení mísící všechna čtyři Antonyho alba oslavovat. Antony ale dokázal více, než jen odezpívat své party. Dokázal přesvědčivě hovořit o jím propagovaných tématech a přitom nepřehánět. Věnuje se ochraně země a přírody („earth is a mother, we should love her“) stejně jako ochraně původního a autentického lidství. Vyprávěl tesklivé příběhy a zpíval písně jako TwilightI Felt In Love The Dead BoyAnother World, Ghost ad. – ve spojení s orchestrální úpravou byly mimořádně jímavé. Což neznamená, že sbíhal k depresivním náladám. Naopak, Antony prezentoval také svůj krásně lidský smysl pro humor a neodpustil si narážku na publikum, viditelně pobaven. „I never trust people, who said we love you. Say I love you! Take a risk!“ Hodně se povídalo také o přídavku, který Antony královsky zvládl, byť tentokrát nikoli hlasově: šlo o jedinou skladbu, kterou provedl sólově. Podívejte se na záznam.

Kdo měl vůli a zájem vidět Lenku Dusilovou s projektem Baromantika, Antonyho neviděl. Nebo se Lenky nedočkal. Šílené fronty v Gongu, na poměry Colours nízkokapacitního přestavěného plynojemu, totiž patřili ke koloritu festivalu a bohužel, často končily i po více než hodině zklamáním. Ne tak u Flaming Lips na hlavní stage. Kdo si počkal, zažil naprosto fantastické intro a zřejmě nevýraznější show, včetně vynikajících vizualizací.

Bilance po druhém dni stále vyrovnaná, jen přibylo zvědavosti a možností srovnávat. Dojmy ze třetího dne budou následovat záhy.

Foto: Kryštofotí (Anthony and the Johnsons)