Novinky

Václav Havelka: Čím méně děláš kompromisů, tím lépe

Podle několika posledních výstupů soudím, že jste v naprosto úžasné koncertní formě. Cítíš to tak?
Z koncertů mám skvělý pocit. Člověk pořád s něčím zápasí, hlavně s lidmi. Zjišťuju, že všechny nenaplňují stejné věci, i když se tak třeba tváří nebo je dělají s dobrým přesvědčením. Bojovat s tím je někdy dost vyčerpávající. Máme jisté ambice, a pokud nejsme schopni dělat kompromisy, vyrovnávám se s tím jen stěží. Od začátku do toho vkládáme velké nasazení, což vyžaduje oběti. Bohužel, za ostatní lidi jejich situaci nevyřeším.

Osobně Please The Trees vedu jak organizačně, tak obsahově, byť už je mi jasné, že živit se jen hudbou nelze. Přesto tomu svůj život maximálně přizpůsobuju, nejdřív bez dětí, teď s dětmi. A pořád vím, proč to tak chci, co to pro mne znamená a čím dál tím víc dospívám k tomu, že to jinak ani nejde. 

Proč došlo k personálním změnám?
Začali jsme nahrávat desku a basák se najednou prakticky zhroutil. Vy najednou zjistíte, že to cítí úplně jinak a musíte se k tomu nějak postavit. Cítil jsem, jak jsme si blízcí, ale záleží mi na osobním štěstí každého jednoho, byť to nemusí znamenat naši další spolupráci... Nakonec se podobné problémy vždycky vyřešily a každá změna byla vlastně k lepšímu. Největší potíž totiž bývá s bubeníkem a basákem, což jsou z podstaty lidé, kteří se chtějí předvádět. To je přesně to, co od nich nechci. Potřebuju, aby byli pokorní, aby hráli přesně to, co mají, a ani o ťuk víc.

Na bubeníka se člověk navíc musí spolehnout, nemůžu trnout, kdy ujede nebo zpomalí. Až teď se v kapele sešli Jan Sváča Svačina s Mírou Syrným, dva kluci, kteří si to dávají s prstem v nose, a myslím, že hlavně díky tomu jsme šli v koncertní formě hodně dopředu. Zároveň mě baví, že hrajeme na spoustě malých míst. Když si nás někdo pozve, hrajeme v podstatě kdekoli. Má to takový punkový nádech. Hrajeme od galerií přes kavárny po pokoje. Ambicí kapel tady je hrát co největší kluby a renomované prostory, pro nás je to přesně naopak. Rádi hrajeme na různorodých místech.

Projeví se současné personální osazení významněji i na nové desce? Na obsahu nebo provedení? Třeba proto, že jsi se cítil svobodnější? 
To je strašně široké téma, ale zřejmě jsme teď konečně dospěli k nějaké rovnováze. Já strašně bojoval už od první desky s tím, že musím neustále obhajovat svoji… nechci říct autoritu, ale dejme tomu svou pozici. Vždycky jsem se cítil jako ten, co nosí písničky, co to vede, a pro ostatní je pochopitelně občas těžké to přijmout.  Samozřejmě, že se stává, že tvoříme kreativně i jako kapela, ale stává se to čím dál míň, protože mám svou vizi a vnímám, že v rámci konceptu je pro kapelu klíčová a že je prakticky nutné ostatní vést a říkat, jak věci budou. Nechci tím nikoho degradovat, ale jinak to v našem, resp. V mém případě prostě nejde. Je těžké vyjádřit to slovy... Člověk se definuje tím, co poslouchá, co čte, jak se oblíká, v jakém prostředí žije, o to víc, když kreativně tvoří. Nemůžu se kompromitovat např. někým, kdo sice mluví o tom, jak chce jezdit s kapelou po světě, ale přitom neumí anglicky a poslouchá lokální kapely.

Když se dostaneš do širšího záběru, je právě ta pevná vize a rozhled zásadní. Mám pocit, že tady to všichni jedou na nějaké rádoby trendy, které ani nejsou trendy, chodí do nějaké reklamky do práce, koupí si hadry v „háemku“ a tváří se, jak jsou děsně punk. Moje generace se přehoupla přes třicítku, a ztrácejí ideály, protože „s dětmi a rodinou to jinak nejde“… To na mě vůbec neplatí. Proto jsem i nové sestavě musel zase říct všechno naplno: „buď to teda budete dělat se mnou, anebo beze mě“. Dobře si uvědomuju, co všechno tomu dávám – a to všechno tady není v uvozovkách. Kdyby mi kluci na příklad řekli, že do Států točit se mnou nejedou, jel bych sám.

Takže jsi tam jel s jasnou vizí.
Jel i nejel. Tam jsem jel dělat s někým, kdo je v tak vysostném kontextu a tak ho ctím, že jsem byl připravený všechno úplně překopat. Taky potřebuju někdy navést, nebudu dělat, že je to perfektní, jak si to uvařím. To jsem se mohl zavřít tady v ČR, nahrát to v nějakých kotěhůlkách a říkat si, jaký jsem mistr světa. Pro mě to není o tom, napsat píseň a jít ji nahrát do studia. Potřebuju sám sebe konfrontovat, posouvat se, překračovat svoje hranice. Největší boj vedu sám se sebou. Tady se všichni rádi plácají po ramenou, přirozeně mají pocit, že se musí kamarádit se všema. Já jsem to tak nikdy nevnímal – možná i díky tomu mám pocit, že to tady jde tak nějak mimo mě. Ne, že by mě to nezajímalo nebo bych tím pohrdal. Naopak si myslím, že jsem docela v obraze a určitě se tu dějí i zajímavé věci. Ale obecně, v širším měřítku, tu postrádám osobitost, vyhraněnost a cit pro kompozici. 

Co pro Tebe znamenalo nahrávání třetí desky?
Byla to podobná zkušenost jako s italským producentem před lety a natáčením sólové desky Three Names. Produkce v hudbě běžně znamená „kreativní dohled nad…“, ale tady se moc neprodukuje. Jonathanova produkce byla rozhodná. Pro mě je dneska Jonathan Burnside pátý člen kapely, a i když já mám pořád to poslední slovo, on měl rozhodující vliv na finální podobu všech skladeb na desce. Prožívám díky tomu euforii, protože dělám s někým, kdo mě svou tvorbou inspiruje a komu se můžu naprosto odevzdat. Máme navíc to štěstí, že s námi desku nejen nahrál, ale teď to i stříhá, míchá, bude to masterovat a zahrál si i na spoustu nástrojů. Do studia jsme šli připravení ale zároveň maximálně otevření tomu, že se z desky budeme některé skladby učit znova.

Jak vnímáš to, že teď tuzemsky tolik vyčuhujete? Mluvíš o punkové scéně, vždycky jste patřili k té skryté alternativě, ale najednou jste hrozně vidět. Hráli jste na Nové scéně Národního divadla, na vyhlašování cen Vinyla. Vnímám to jako poměrně razantní vzestup zájmu. Nastoupila nějaká satisfakce?
Pro mě je satisfakce hlavně to, že PTT děláme. Mně se moje úsilí vždycky vracelo. Prošel jsem si tím, že jsem kdysi tlačil na pilu, když věci přirozeně potřebovali čas a člověk se svou pozici na scéně taky musí naučit, musí si ji obhájit a teď mám radost prostě z toho, jak to je a jak je to vnímané. Mně to obhajuje, co jsem si vždycky myslel a to co mně bylo vždycky vytýkáno. „Vášo, musíš dělat ty kompromisy, tady je to malý, tady to jinak nejde.“ Ale já si právě myslím, že vůbec ne. Že čím méně jich děláš, tím líp.

A taky si myslím, že jsme pořád na začátku svého vývoje. Pořád toužím přivést svou muziku do kontextu, který mě samotného baví, který mě inspiroval, a myslím přitom samozřejmě hlavně na kapely venku. Proto taky dělám takové kroky jako nahrávání v zahraničí. Budu to pokoušet tak dlouho, dokud na to budu mít energii. Ač to asi bude znít jako klišé, pro mě je cesta cíl. 

Jaká byla loňská cesta do Ameriky?
Já jsem tam byl loni dvakrát. Na jaře sem se vrátil na festival South By Soutwest do Austinu v Texasu, kde jsme rok před tím hráli s kapelou, abych utužil kontakty. Sehnal jsem si tam práci, aby se mi pokryly náklady. Po nocích sem vykládal náklaďáky a aparaturou do klubů, přes den chodil po koncertech a scházel se s lidmi. S pár tamními muzikanty jsem něco nazkoušel a odehrál pár koncertů. Snažil jsem se udržet v povědomí jméno kapely. Podruhé jsem se tam vrátil na měsíc na podzim s kapelou, především kvůli nahrávání. Od toho se všechno odvíjelo. Byla to zásadní zkušenost. Zajímají mě různé kultury, chtěl bych hudbou komunikovat jimi napříč, proto třeba taky ta angličtina… Nechci tady vyzdvihovat Ameriku, ale je to pro mě prvotní inspirační zdroj a nemůžu popřít, že mě její prostředí zvláštně vzrušuje. Chci se s ní utkat a jít jejím směrem. A tak jsme jeli. Díky spolupráci se Scrape Sound, pod kterým pořádáme společně s kolegy Ondřejem Šturmou a Michalem Pařízkem koncerty zahraničních kapel v ČR, se nám naskytla jedinečná příležitost pracovat s Jonathanem Burnsidem. Jednou po koncertě mi přišel oznámit, že se mnou chce pracovat. A protože jdu rád složitějšími cestami, odjeli jsme za ním do Kalifornie.   

Jsou ze USA nějaké záznamy? Plánujete video?
Materiálu jsou tuny. Od počátku vzniku kapely točíme cosi jako časosběrný dokument. Před pár lety se archivu ujal Jirka Rendl s úmyslem natočit o kapele dokument. Byl s námi ve studiu v Kalifornii a právě vydaní třetí desky by mělo být jakýmsi završením určitého období a mělo by být klíčové pro celý film, který se bude jmenovat Train To The Moon. Myslím, že nepůjde o klasický, řekněme, hudební dokument o kapele, ale spíš o jakousi abstraktní, emotivní výpověď, ve které nebude úplně klíčové, že jde zrovna o nějaké Please The Trees. Chtěli bychom tam zachytit to všechno, o čem jsme se tady bavili. Myslím, že filmem nechceme na nic odpovídat spíš položit otázky „proč tvořit“. Proč tak, a ne jinak? Film by měl mít premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a předtím by měl být k vidění na křtu nového alba, který proběhne 10.10. v Malostranské besedě v Praze. Součástí křtu by měla být i výstava fotografií naší dvorní fotografky Bet Orten

Už víš, co dál?
K nové desce budeme hodně hrát, budeme usilovat o vydání venku a zahraniční koncertování. Na tuzemské turné, které začne v listopadu, přizveme spřízněnou kapelu Houpací koně, s nimiž bychom chtěli vydat i vinylový split singl. Na začátek příštího roku chystám vydání sólové desky, kterou mám v současné době z větší části napsanou. V hlavě mám několik projektů. Na jednom bych rád v blízké budoucnosti spolupracoval se Sifonem z WWW, na druhém s kytaristou kapely Lvmen, Mirdou Pospíchalem, a na dalším pak s mým bubeníkem Sváčou, Bugrem z Dětí deště a Banánem z Lahar.

Neobnovíš časem Absenth Hour Records? Není nic, co by Tě tak bavilo, abys měl tu potřebu?
Já jsem to uspal.  Starám se o booking kapely, o management atd. , takže momentálně na to nemám ani energii, ani čas. Kdyby se objevilo něco zásadního, fakt zajímavého, tak se do toho pustím, ale o ničem nevím. Udělal jsem jen dvě maličkosti, s jejichž realizací mi pomáhal kamarád-grafik Martin Burian: nejdřív jsme vydali limitovanou edici DVD z koncertu selFbrush z NODu v Praze a na přelomu roku limitovanou kompilaci sólového materiálu z demáčů a nahrávek pro divadlo. Pro mě není Absent Hour tak důležitý, je to spíš moje osobní platforma pro vydávání vlastních věcí. Nejpodstatnější je kreativní tvorba.

Foto: Jakub Krásný (2010)

Zdroj: pleasethetrees.com