Novinky

Slim Cessna's Auto Club, Lucerna Music Bar, 6.6.2012

Country je žánrem, který vyvolává mezi mými známými bouřlivé reakce. Buď ho vášnivě milují a tím pádem se o něj zajímavý a vědí, co to přesně je, anebo ho nenávidí a neví o něm vůbec nic. Druhé skupině pak těžko z hlavy vymýtíte představu veselých a skočných tancovaček odněkud z Texasu, kde do rytmu banja bučí krávy. Je pravda, že zažijete poměrně velký kulturní šok, když se oprostíte od tohoto stereotypu a poslechnete si třeba Hanka Williamse III. Žádná romantika v západu slunce, žádný žlutý růže z Texasu. Písně jsou plné bolesti, smutku, chlastu a sexu. Vezměte si jen Hankovu nejznámější píseň Rebel Within. Duchem rozhodně punk nezapře. V ateistickém českém prostředí je pak naprosto ignorovaná ještě další podstatná složka, která nutně a logicky ovlivnila americkou tvorbu, totiž víra. Prvními věrozvěsty byli pro většinu českého publika coloradští Woven HandDavid Eugene Edwards je šamanem, který předvádí alternativní tvář country, tu temnou, pro našince naprosto fascinující poetiku. Z jeho představení se vzpamatováváte poměrně dlouho a mnohdy se cítíte lehce nejistě lidsky.

Ke Slim Cessna‘s Auto Club jsem se dostala přes Jay Munlyho a jeho desku Petr & the Wulf (2010). Divně podmanivý hlas, písně s často velmi šílenými slovy, vytvářející složitou mozaiku obrazů. Že hraje s nějakým Slimem Cessnou, jsem pak zjistila až ve chvíli, kdy Scrape Sound ohlásili červnový koncert. Vousatí chlápci hrající alternativní country, případně gothabilly rock se nedali ignorovat. Stejně jako David E.Edwards, který ostatně s touto kapelou také muzicíroval, pocházejí z Colorada – ze státu, který má za hlavní motto „nil sine numine“ tedy „nic bez Boha“. Zatímco z Edwardse ale bůh přímo sálá, tak vystoupení Slima a Munlyho mělo naprosto jinou, pro mě zcela nečekanou atmosféru. 

Předskokany jim ve středu byla italská kapela The Three Blind Mice. V Praze jste měli šanci je vidět poměrně nedávno na strahovské Sedmičce. Jejich vystoupení bylo překvapivé boření kulturních stereotypů o mrňavých ječících Italech. Hudba Nicka Cavea a garage rock se evidentně chytnul i v jižních krajinách. Proti jejich hře se nedalo moc protestovat, nedá se ale říci, že by se jednalo o nějaký výrazný milník, na který se nezapomíná. A stejně bylo vše vymazáno tím, co přišlo později.

V rozhovoru pro Radio Wave Slim Cessna řekl: „Když vám vstávají chlupy na zádech a máte husí kůži na rukou, to je pro mě hudba.“ Za mě bych vynechala tu zmínku o chlupech, ale přidala bych slzy v očích absolutního štěstí. Co to sakra je? Představte si, že jste na koncertě svého nejoblíbenějšího zpěváka, kterého toužíte slyšet už léta a pak se to děje a jste šťastní. Tak a teď tenhle pocit znásobte tak milionkrát a přidejte k tomu zmatenost mláděte objevujícího nový dosud netušený svět.

Takřka okamžitě se pod podiem utvořil kotel, který by si přála nejedna punková kapela. Nedalo se totiž dělat nic jiného, než se oddat té neuvěřitelné síle coloradského běsnění. Lord Dwight Pentacost (dvoukrká kytara), Danny Pants (basa), Robert Ferbrache (klávesy) a Todd Moore (bicí) – mistři ve svém oboru – byli lehce nespravedlivě ve stínu dvou géniů Slima Cessny a Jay Munlyho. Doplňovali se naprosto dokonale. Munly jakoby vypadl z Mannova románu o léčebně tuberkulózy Kouzelný vrch s výrazem dokonale soustředěným, zahleděným někam k balkónu, a Slim Cessna, od pohledu přátelský vousáč, který má rád pivo a neváhá o tom říci celému publiku. Společně prostě zjevení. Ještě nikdy jsem snad nezažila, že by zpěvák nebo kapela tou hudbou žila. Měli to prostě v krvi, nepolevili ani na chvíli a předváděli show, na kterou nezapomene nikdo z přítomných. Jejich tanečky a choreografie jako taková, skoky mezi publikum, odkud pak jeden nebo druhý zpívali, vzájemné provokování se – to vše bylo prostě fascinující a naprosto nové.

V plném tempu vydrželi hrát přes dvě hodiny. Zazněly písně jak z posledního alba Unentitled (2011), tak i z chystané desky, která by měla vyjít někdy příští rok. Jmenovat některou píseň jako stěžejní je nemyslitelné – tak vyvážený koncert, aby jeden pohledal. Za všechny mi v hlavě zní Do You Know Thee Enemy, případně No Doubt About It a A Smashing Indicment of Character (všechny z posledního alba). Co píseň, to perla.

Už dlouho jsem brblala, že bych potřebovala zažít nějaký koncert, který by se mi zase nějak radikálně vryl do srdce a do mozku. Na každou alternativu jsem protestovala, že bych potřebovala nějaký punkový koncert, kde si jeden tu hlavu pročistí opravdu pořádně. Nechť to je inspirace pro všechny zaryté zastánce jednoho hudebního žánru – punk můžete najít i na koncertě coloradských kovbojů.