Novinky

Neočekávaný dýchánek, Monty Pičusův létající pes, 5.3., hospoda Na Slamníku

Na pražskou odpověď na world music s prvky balkánského folklóru, klezmeru a hospodských odrhovaček jsem se těšil tolik, že jsem vyvinul nezvykle nezměrnou pracovní aktivitu, abych zdánlivě odepsaný koncert stihnul. A skutečně to nebyla marná snaha, protože se mi podařilo vlétnout do sálu s prvními tóny. Stylovější prostředí si Dýchánci ani přát nemohli - tak akorát navštívená, potemnělá bubenečská putyka, lehce nakouřeno, na pódiu kapela a za pípou nejlepší výčepačka v celých Dejvicích (alespoň slovy přítomného mladíka, podle jehož vratkého kroku se dalo usuzovat, že se v restauračních zařízeních na Praze 6 náramně vyzná). Snad jen tomu zvuku k albiniovské dokonalosti pořádný kus scházel...

Dýchánci se uvedli zpočátku poněkud vlažně, ovšem zahřání na provozní teplotu netrvalo dlouho. Na první pohled bylo jasné, že forma kapely bohužel nebude v budoucnu řádně zúročena, neboť ji brzy potká další mateřská pauza. Ale ani pokročilé stádium těhotenství nepřipravilo Zuzanu Hanzlovou, stejně jako zbytek skupiny, o tradičně vysoké nasazení, které vynikne zvláště když kolega Faker odloží akordeon a začne v neuvěřitelném tempu drhnout akustiku - to by zblednul závistí i nejeden grindcorista. Hlavního kytarového hrdinu mají Dýchánci samozřejmě v Tondovi Hluštíkovi, který opět udivoval roztodivnými pózami a pekelnými sóly. Je vůbec s podivem, jak písničky Dýchánku drží dohromady a přitom má každý z muzikantů prostřednictvím vyhrávek prostor ukojit své hudebnické ego.

Směs písní z dema, eponymního debutu i brzy vydávaného alba Plod (křest 26.března v Brně v klubu Alterna a 3.dubna v Praze na Baráčnické rychtě) následovala i po krátké pauze. Dle novinek si žánrově všežravá kapela pochutnala nově i na "old school" rock'n'rollu a přidala ho k zástupu dalších osvojených stylů, punkem počínaje a lidovkou konče. Hudební proud ovšem neskončil ani po výživné dýchánkovské "téměřdvouhodinovce". Tím skutečně neočekávaným a o to příjemnějším překvapením bylo vystoupení na plakátech neuvedeného souboru Monty Pičusův létající pes, kterýžto po svém mnohohlavějším bratrovi patrně převezme koncerní prapor v době jeho rodičovských indispozic. Černí koně pražských šramlbandů tentokrát věnovali skladbu novému panu prezidentovi a jak už bývá dobrým zvykem, bylo při tom hodně veselo. MPLP pak sahal do zpěvníků ukrytých v jezdeckých brašnách větrem ošlehaných psanců, po příbězích nevěrných námořníků a k dalším vypečenostem ze svého repertoáru silných autentických písní (mimochodem by Osamělému jezdci I. a II. a Sám na cestách měl přibýt další sourozenec). Jen s těžkým srdcem se mi z hudbou rozparáděného Slamníku odcházelo, ale pár minut k půlnoci bylo výmluvným argumentem pro pořádné šlápnutí do kroku a honbou za posledními denními vozy MHD.