Novinky

Mezi Ploty - Psychiatrická léčebna Bohnice, 26.-27.5.2012 -den druhý

Zrní, které se vydralo díky poslední desce na výsluní, ozdobilo Mezi Ploty ve slunečním odpoledni naprosto strhujícím výkonem. Byť si připadali vzhledem k bezalkoholovému principu festivalu umírněnější než obvykle, ani v ospalých poobědových hodinách jim nescházela energie. Poskakovali a bujaře vyprávěli. Toho času hrají již téměř desetiletí, prorazit se jim ale podařilo až po vydání konceptuálního počinu Hrdina počítačový hry jde do světa, doprovázeného výtvarně i obsahově neotřele vyvedenou brožurou. O jejich textech, hravé básnivosti a záživném mikropohledu na samozřejmé všednosti bylo od té chvíle napsáno už dost. I ta podoba s Bratry Orffovými už se probrala - paralel je mnoho: ve zpěvu, nástrojových aranžích i v tom chumlu záludných myšlenek. Probírání světa z osvobozených perspektiv a s fantazií dětské hlavičky zůstává ale nevyčerpáno. A téma konfrontace přírody a virtuálního světa nebo dítěte a informačního věku bude ještě dlouho aktuální. Zrní přináší originální vysvětlení, které poučí i zkušeného. S folkovou náturou a nástroji, podpoření dramatickými smyčci, beat boxem a strhujícím projevem Jana Ungra za mikrofónem, přehráli takřka celý příběh svého objevování z posledního alba.  Duchové chodí ve sklepě nazí, lidé bouchají do světa a duše jsou načatý v kalužích.

Na hlavní stagi u kostela pak lákala Vltava. S vydáním comebackového CD Komedianti se vracejí vešli zpátky také na pódia a koncerty naštěstí nešetří. Dlouho vzpomínaná formace s Robertem Nebřenským se i v Bohnicích uvedla v nejlepším světle a s upřímnou radostí – vrátili se přeci domů! Zpěvák a skladatel legendární Vltavy prý v léčebně šťastně pobýval a seznámil se s mnohými, kteří neměli nic společného s Remkem, Ruskem ani tehdejším režimem, a přesto pracovali přímo pro universum. Ta bláznivost tu scházela. Kupodivu se Vltava i po takových albech jako Marx Engels Beatles nebo Když bozi zestárnou přihlásila o slovo se stejně laskavými a hitovými písněmi. Vtipkovali, že dokonce až teď těmi pravými. S lehkostí a citem pro akční zpěv obšťastnili vícegenerační publikum jak starými šlágry (Do krajiny vodový, Malá mrtvá víla nebo Konečně volnej), tak novými melodiemi: Prodává se kytara, Láska je možná, Ztracená šála, Kristuša nebo nová světová hymna Já už dělat nebudu mají na chlup stejnou šanci zlidovět a bavit další léta jako celá předchozí tvorba. Ojedinělá rytmika, signifikantní sound, nápady k sežrání… Bozi možná stárnou, ale Vltava ne!

A zaplať Pánbů, platí to i pro Blue Effect. Kolik už se toho nahráli, kolik toho vyzkoušeli a kolikrát personálně měnili! A stejně jim to hraje jako právě se objevivším nadšencům! Aktuální čelní trojka, Radim Hladík s Honzou Křížkem a Václavem Zimou, dokázala, že věk není překážkou – jde jen o vkus a chuť. V Blue Effectu se nikdy nedovolovalo prázdné showmanství, ani narcistní exhibice, jen excelentní hráčtství. Jsou to srdcoví muzikanti a nevyčerpatelní kytaristétí a ctí je, že uspokojí jak fajnšmekry, tak rozdováděnou masu. Výběr songů byl samozřejmě libový: Personal Jesus, Slunečný hrob, Rejdit, Medley a k tomu desítka vypůjček ze zlatého fondu rockové historie. Na konci jakéhokoli jejich koncertu nelze než smeknout.

Kdo chtěl, mohl ještě juchat na ultra hype Toxique nebo na vystřídat Blue Effect s Plastic People of The Universe a s Cocotte Minute, nejříznějším bodem celého festivalu. Kdo nechtěl, mohl si jít koupit knihu či LP do antikvariátu, vyzkoušet si komunikaci s neslyšícími či hluchoněmými a o kus dál pak nechat si číst do ouška. Ano, slyšíte dobře. Stačilo povědět, čeho si vaše čtenářská duše žádá, posadit se, utišit a nechat se kolébat soukromým, spanilým předčítáním ochotného pána. Potřebovali to především ti, kteří se dostali až ke stanu Kašpárka v rohlíku. Zbožňovaný a zároveň obávaný fenomén kombinující výchovu s revoltou totiž nešetří – na nápadech, ani rodiče. Bejbypunková banda rozbalila na Mezi Plotech doslova vlastní zónu a ta kromě žůžové několikametrové postele a výrobny plastelínových hovínek zahrnula i bubenickou školu. Sestávala z několika do kruhu uspořádaných bicích souprav, ze stovek paliček a desítek raubířů, samozřejmě bez dozoru. Neúnavní šikulové do bicích mlátili od pravého poledne až do osmi hodin bez ustání, a když si museli odskočit, vrátili se s dvojnásobnou vervou. Pokud jste zrovna nebyl rodič, byla tahle podívaná stejně zábavná a jímavá jako nejedno z divadel. V těch ale zdaleka neúčinkovali jen zdravé děti a dospělí.

Dobrovolnické a amatérské spolky umožňující participaci nemocných a produkci umění, na divadle a hudebních výstupech, je to nejdůležitější. Když se podíváme 20 let nazpátek, je takřka neuvěřitelné, že se v tehdejších podmínkách podařilo absurdní sen o festivalu v blázinci uskutečnit. Jak pravil současný ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice, Mudr. Martin Hollý, je třeba znovu a znovu oceňovat přístup jeho předchůdce, ředitele Zdeňka Bašného, který hned poznal, že jsou Mezi Ploty plodnou myšlenkou. I jediný den na takovém festivalu může otřást našimi jistotami. Ne establishment, politika, zdravotnický systém nebo růst daní, ale lidský osud je to, na čem stojí svět. Mezi Ploty to umí připomenout a dokázat. Zatančit si s postiženými, držet je za ruce a cítit jejich silnou víru, vidět výraz jejich tváře, když se jim začnete věnovat, to jsou chvíle, které vzbuzují pokoru. Mezi Ploty nabízí velká jména, vybrané žánry i letní zábavu, ale hlavně neocenitelnou životní zkušenost. Podporujte bláznovství!

Foto: Facebook, Mezi Ploty