Novinky

Petr Ferenc: Hudba v krizi není a nikdy nebyla. Prochází revolucí.

Spolu s Tomášem Procházkou aka Federselem jsi založil duo Radio Royal a provozujete server aktivizující naši free improvizační hudbu a audio-vizuální tvorbu - WAKUSHOPPU. Jak jste se dali dohromady a jaké máte společné záměry?
Známe se dlouho, samozřejmě z hospody. Seznámil nás Michal Brunclík z BBNU, který s Tomášem kdysi hrával v kapele Seno, legendární východočeské formaci, jíž prošly snad celé východním Čechy, mimo jiné členové B4, BBNU, BJ Tzarr... S Tomášem jsme objevili společnou vášeň pro obskurní pop a po mnoha letech výměny inspirací a tipů v oblasti Zagorová – Orm – Píseň pro Rudolfa III. – krautrock se nějak zrodilo Radio Royal, projekt na zpracování druhotných sonických surovin. Zpracováváme je u Tomáše v kuchyni, která má kromě kredence i obývací a nahrávací kout plný nástrojů typu langure repeater, basset, papoušek, mandolína, flétničky, no-input mixing board...

Wakushoppu není primárně web, ale koncertní série. Všechna vystoupení jsou zaznamenávána ze stránek wakushoppu.blogspot.com lze stáhnout audio i videosvědectví. Cíl a záměr Wakushoppu je jednoduchý: aby mohla existovat improvizační scéna se všemi přesahy a výměnou inspirací i hráčů, musí být kde hrát. Princip? Měsíční periodicita, vstup zdarma a žádné honoráře. Vlastně večírky s hudbou.

Jsi u nás asi nejaktivnější manipulátor s gramofony (tzv. turntablista), který pokračuje ve stopách "gramofonistů" jako Philip Jeck nebo Christian Marclay. jaký máš vlastně vztah ke gramofonu jako hudebnímu nástroji? Čím si tě "asfaltová placka" získala?
To je víc otázek v jedné. Dokud jsme nezaložili BBNU a Michal Brunclík si nevzpomněl, že na střední škole zkoušel, co to udělá, když donutí desku přeskakovat, bylo mi víceméně jedno, z čeho si hudbu pouštím. To bylo někdy v roce 2001. Pak mě ale kouzlo gramofonu zasáhlo plnou silou a stal jsem se zarytým vinylovým fetišistou – postupně to taky přešlo, dodnes ale, když si při nákupu nějakého titulu můžu vybrat mezi LP a CD, jdu do vinylu.

S Philipem Jeckem jsem se vyrovnával docela dlouho, ten ze všech turntablistů nejvíc naplňuje to, co chci v hudbě slyšet, a byl to pro mě titán. Ostatní gramofonisté, zejména Otomo Yoshihide a ErikM, mi sice taky přišli zajímaví, ti jsou ale zvukově někde úplně jinde než BBNU. Teď už nemám pocit, že bych kráčel v nějakých stopách. BBNU jsou po letech improvizačně sehraní tak, že mají vlastní zvuk a navíc už dávno nehrajeme jenom na gramofony. Na koncertech zní všechny možné nosiče (LP, MC, CD, MD, mp3), navíc znovuobjevuju svět efektů, kterým jsem se až dosud spíš vyhýbal.

Vlastně chci, aby BBNU fungovali jako bigbítová kapela – aby konceptuální stránka toho, co děláme, byla obalená chutným masem a bylo vidět a slyšet, že spojení členů má potenciál vytvářet synergii. Čistý konceptualismus mě jako hudebníka neláká.

Gramofon není ani tak nástroj, jako partner při hře. Stroje, co máme, mají tak silný motor, že tě skoro přeperou. Ani nevíme, jestli by ještě pořád běžely synchronně, myslím, že už se za ty roky mohly docela rozhasit. Ale to nevadí. Náhoda je báječná věc. A my jí rádi pomáháme přikládáním šablon a různých překážek na otáčející se desku. A desky jsou čím dál ohranější, čím dál krásněji praskají a čím dál vášnivěji přeskakují. To praskání je vůbec skvělá věc, především ve sluchátkách to dělá neuvěřitelné stereoefekty. Někdy rád pouštím jen koncové drážky s praskáním, Michal zase desky upíná do soustruhu a pískuje, samozřejmě pořád používáme samolepky, i když už ne tak často. A úplně nejlepší jsou desky nalezené u popelnic nebo jinde na ulici, ty už není třeba preparovat. Takže odpověď na tvou otázku zní: placka si mě získala tím, že hra na ni je kontaktní, sebemenší dotek nebo manipulace změní výsledný zvuk.

Na přelomu tisíciletí jsi spoluzakládal časopis HIS Voice. Můžeš nějak zrekapitulovat zhruba desetiletí funkčnosti tohoto hudebního periodika, zaměřujícího se především na experimentální a avantgardní scénu. Jak to s ním vypadá v době utahování opasků s granty na kulturu?
Těch kompletních ročníků bylo jedenáct, zakladatelkou byla kamarádka Tereza Havelková, díky tomu jsem se ocitl u zdroje, navíc jsem tehdy bydlel přes ulici od redakce, takže jsem se mohl účastnit pravidelných obědů. Ale na samotném zakládání jsem se nepodílel, byl jsem přizván k práci na prvním čísle již založeného média.

To, že se časopis typu HIS Voice dožil dvanáctého ročníku, je částečně zázrak a částečně to, že je zkrátka zřizován Hudebním informačním střediskem, což je organizace s mnohaletou tradicí - archív české soudobé vážné hudby, pořadatel festivalu Contempuls a vydavatel anglicky psaného časopisu Czech Music Quarterly informujícího o české vážné hudbě světovou veřejnost. HIS Voice je jen jednou z aktivit HIS.

Výše ministerských grantů je letos téměř likvidační, takže HIS Voice stojí před otázkou co dál. Rozhodli jsme se, že zatím flintu do žita házet nebudeme, další čísla časopisu ale budou hubenější.

Už delší dobu nebylo moc slyšet o tvém, i samotnými Anděli oceněném projektu Birds Build Nests Underground (BBNU). Připravujete něco nového, nebo se teď spíš věnuješ svým externím projektům?
BBNU žijí bohatým vnitřním životem... 11. května nám ale vyšlo studiové CD So As s novým materiálem - čtyři skladby a videotrack. Jde o společný projekt našeho vydavatelství Love Nest a anglopolské značky Lumberton Trading Company, která už vydala jeden náš track na své kompilaci Autumn Blood a v katalogu má jména jako Faust, Michael Gira, Steven Severin, Peter Christopherson, Andrew Liles, Human Greed, Volga, Theme a další. A zanedlouho nám, také v Polsku, vyjde kazeta s názvem Kiss, to bude takový až obřadní živák, do konce roku možná stihneme oblažit i český trh.

Takže navenek o BBNU asi moc slyšet nebylo, v zákulisí se ale pilně připravovaly tyhle nahrávky, dokončuje se nový design webu a další virtuální hnízda, jako je Youtube kanál a Bandcamp profil. Trochu jsme omezili koncertní činost s cílem nahradit kvantitu kvalitou (každý koncert by měl být jiný a tak trochu svátek) a chystáme se kapelu do značné míry přerodit – navázat na improvizační polohu, kterou rozvíjíme cca od toho Anděla a posunout ji, doufám, nejmíň o patro vejš i za použití dosud nepokřtěných zbraní. Takže máme po letech zase zkušebnu a hledáme ztracenou káze .

Jsi promotérem průběžného festivalu STIMUL, zaměřujícího se na současnou alternativní hudbu. Kdo všechno ho vlastně spoluvytváří a na co zajímavého se můžeme těšit v tomto roce?
STIMUL v první polovině roku skládal z pouhých dvou koncertů, premiéra rakouské písničkářky Soap & Skin se v Arše moc povedla. Bohužel, nevyšlo vše, co bylo naplánováno, ještě je tu ale podzim, na jehož programu pilně pracujeme. Zatím nic neprozradím, všechno ještě může být úplně jinak.

Nedávno jsi napsal článek o tom, zdali je hudba opravdu k krizi. V krizi jsou určitě hudební nosiče a velká vydavatelství, která už zdaleka neovládají hudební trh. Hudební materiál se v době internetu stává imaterálním a čistou abstrakcí v podobě binárního kódu. Jak se na tuhle transmutaci díváš?
Hudba v krizi není a nikdy během své mnohatisícileté historie nebyla. Stejně jako umění obecně: člověk je neustále má potřebu vyvářet i vnímat, takže jaká krize. Hudba na jednu stranu prochází revolucí. Levý marxist Egon Bondy tvrdí, že o revoluci se dá mluvit jen tam, kde dojde ke změně výrobních prostředků. A toho jsme svědky – přelom tisíciletí přinesl počítače, na něž lze hrát i improvizovat v reálném čase a taky přinesl možnost jak šířit hudební nahrávky bez hudebních nosičů. Vnímání a poslech hudby se zase proměnil, stejně jako se změnil při vynálezu rádia a gramofonu.

K pousmání je i neustálé honění se za zpoplatnění autorských práv velkých hudebních vydavatelství a hudebníků, kteří by stále chtěli poplatky "na věčnost". Myslíš, že se dá vůbec změřit nějaká obecná míra autorství a původnosti v době retrostylů a postmoderních citací?
Myslím, že se tu nemísí víc otázek: míra autenticity a „autorství“, boj velkých vydavatelství o kontrolu nad trhem a autorská práva u skladeb, která zatím „na věčnost“ nejsou, i když snahy by tu byly...

Tak tedy: míra autorství se určit dá, i když ne s centimetrem v ruce. Citace a návrat do minulosti – „retro“ – se táhnou celými dějinami umění, to není jen otázka současnosti. A Mona Lisa od Leonarda, Mona Lisa s Duchampovým knírem a Mona Lisa coby roláž Jiřího Koláře – copak se dají splést jedna s druhou? I když jsou obě posledně jmenované odvozeny od té první, každou „čteme“ jinak a s originálem si je nespleteme. Kdo máš oči, zři, kdo máš uši, slyš.

A ta třasnavá otázka: velká hudební vydavatelství si zkrátka musejí uvědomit, že pokrok v technologiích nezastaví a na vzniklou situaci se nějak adaptovat. Je jasné, že coby ekonomické subjekty s milionovými rozpočty touží po tom uchovat si status quo a ohlídat si své příjmy. Divím se, že se tomu někdo diví. „Alternativci“ chtějí, aby se Sony Music a další chovali jako DIY label, ale logický důvod to nemá. A posluchač mainstreamu, který si tu svou Madonnu a Radiohead rád stáhne, má sice plnou hubu keců o boji s molochy, ale nebýt molochů, tak nemají co stahovat, protože velké popové hvězdy zkrátka hudbu dělají proto, aby se jim to rentovalo, a mají se svými vydavateli společný cíl. Takže veškeré protipirátské demonstrace musím považovat za alespoň zčásti alibistické, lidi prostě najednou musejí pustit chlup a není jim to milé, takže se tváří, že jsou to nakonec oni, koho někdo okradl.

Ano, OSA a další by nemuseli zpoplatňovat prázdná CD a opilce u táboráku. Na druhou stranu: pokud hudba vstoupí do komerčního světa, což její autoři rozhodně chtějí (už proto, aby dostali aspoň cesťák), je asi jediná možnost nakládat s ní jako s patentem – tedy platit za použití (koncert, rádio, film, reklama atd.). A proč nepřevádět autorská práva na dědice? Barák přece taky odkážete dětem. Ve světě, kde se s hudbou zachází jako s komoditou, což tento svět je, to tak zkrátka chodí. Kdyby se s hudbou (a třeba filmy) jako s komoditou nezacházelo, nebylo by co stahovat, neb by se zkrátka nevyrábělo, a to především v oblasti těch největších kasovních trháků, které se stahují (stejně jako prodávají) nejvíc.

CD by mohla stát stovku (s DVD za pade to funguje, což je fajn precedens), velcí vydavatelé by asi nemuseli živit tisíce pohůnků a manažírků, hudebník by od vydavatele nemusel dostávat vyloženě urážlivé procento ze zisku (i když tady je to na konkrétní smlouvě: jaký si to uděláš), leccos by mohlo být zadarmo. Bylo by to hezké, ale ta situace prostě ještě nenastala. A rozhodně nenastane díky demonstracím, ale díky zákonům nabídky a poptávky na trhu a díky postupnému vývoji technologií a alternativních cest distribuce. Světový trh se nereorganizuje kvůli pár transparentům a opakuji: ne každý je ochoten modlit se k DIY. Drtivá většina posluchačů hudby asi ani neví, co to je, protože se krmí mainstreamem a ten je zkrátka továrním výrobkem a v prostředí DIY by nikdy vzniknout nemohl.

Já osobně nemám problém vydávat tituly coby free downloady nebo CDR a odehrát koncert zadarmo, zároveň jsem ale rád, že se hudbou dá živit, i když já sám se jí aktivně neživím. Svět nabízející možnost vydat se cestou zisku i cestou čistého nadšenectví je vlastně ideální – rozhodně lepší, než svět, ve kterém by jedna z těchto možností chyběla. A „demokracie“ coby pseudonym závistivosti, hamtavosti a třískání do stolu za řevu slova „právo“ mě neskutečně sere.

Je těžké se vyhnout otázce, jaká hudba tě nejvíc ovlivnila. Zajímají mě samozřejmě takový ty momenty "hudebního satori", kdy si člověk řekne: "To je přesně ono, co jsem chtěl slyšet!“ Případně: "Takhle nějak bych to chtěl dělat taky."
Ty momenty čistého „satori“ nebo „epifánie“ byly dva. Když mi bylo asi třináct, slyšel jsem z kazety první desku Velvet Underground a ten den ještě snad čtyřikrát. Dodnes ji považuju za to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Tím byl u mě konec s hard rockem, ke kterému v Čechách a hlavně na Moravě nelze nepřičuchnout. Všichni melou o Párplech, Zeppelínech, Uriáších, Slejdech... Taky tím pro mě skončilo hledání bigbítu pro třetí tisíciletí. Skončil jsem s rockem prostě v době, kdy frčeli Oasis a Nirvana, což byly kapely, které mi tak nějak nevadily, a nemám pocit, že bych o něco přišel. Domnívám se prostě, že rock už umřel, od nové vlny tu nebyl nikdo, kdo by jej globálně „znovudefinoval“. A to je bratru třicet let. (V srpnu jedu do Berlína na Beach Boys, to bude paráda a počítám, že záležitost bizarnější než si umím představit!)

Velveti mě vedli úplně jiným směrem, ke krautrocku, Beefheartovi... a hlavně k vědomí, že to zajímavější se v hudbě skrývá pod povrchem. A pak přišlo druhé satori: koncert Legendary Pink Dots v Rock café. Tam mi došlo, že elektronická hudba, kterou jsem předtím ignoroval, umí přenášet stejné množství emocí jako hudba hraná živě. A že se v ní neproducírují sóloví kytaristi, které viním z nevratného zblbnutí bigbítu v sedmdesátých letech: výraz největší revoluce v umění dvacátého století zdegeneroval na závody v honění krku... Punk a nová vlna už tyhle škody zachránily jen zčásti.

Vše, co v hudbě dělám a poslouchám, se odvíjí od těchto dvou satori. I když ta odvinutá nit může být kilometrová a pořádně zašmodrchaná a v labyrintu hudby se na ni může nabalit leccos od prachu po překvapivé formy plísní s chapadélky. Něco je srdcovka, něco „přes hlavu“, něco si ke mně našlo cestu náhodou, něco poslouchám jako ušní adrenalinový sport. A uklidňuje mě, že zásoby hudby na rozdíl od zásob ropy se zdají být nevyčerpatelné.

Na druhou stranu by mě zajímaly i tvoje současné objevy na hudební scéně. Co teď posloucháš a chtěl bys třeba doporučit?
Tuhle otázku bych měl jako hudební pisálek umět zodpovědět, ale nikdy mi to nejde a u výročních anket trpím jak zvíře. Pro mě je současný objev ten objev, který jsem učinil nedávno. Teď poslouchám asi pět loňských a letošních desek Johna Zorna, protože o nich musím napsat.

A samozřejmě, českým objevem loňska je Der Marebrechst, génius z hor, malíř, stavitel neobvyklých nástrojů a autor více než stovky alb. Když se s ním potkáte, nějaké vám dá.

Jak se díváš, že to bude s hudbou, potažmo s uměním "v době krize" do budoucna, když přestane být podporována z grantů, lidí na koncertech ubude a bude záležet jen na nadšenectví jednotlivců?
Jak už píšu výš: umění nezanikne, to dřív zaniknou ministerstva kultur. Na nadšenectví jednotlivců záležet bude a v oboru DIY a „komorních“ záležitostí to může fungovat takřka beze změn. Bigbít u nás patří do hospod a tam se kapela zaplatí z výčepu. Pro velké divadelní a operní domy, orchestry, muzea, vážnohudební festivaly apod. ale můžou nastat zlé časy, některé věci se bez podpory státu prostě uskutečnit nedají, pokud v zemi není tradice Rockefellerů, Guggenheimů a jiných mecenášů. A ta u nás fakt není. To aby se paní ministryně nakonec opravdu bila jako lev.

petrferenc.blogspot.com