Novinky

Chelsea Wolfe - Kavárna Potrvá, 23.4.2012

Kdybyste si při pohledu na fotky Chelsea Wolfe tipli, že je to jedna z postav Lynchova seriálu Twin Peaks, nebyli byste úplně mimo. Ostatně sama zpěvačka se svou fascinací záhadným režisérem netají. Black Sabbath jako druhá inspirační vlna při pohledu na její image ženy vamp také nepřekvapí. Aby byl obrázek zpěvačky ucelený, přidejte k tomu fakt, že dlouhou dobu vystupovala se závojem, který jí zakrýval celý obličej a pomáhal tak tlumit její stydlivost, případně to, že hudbu dělá především kvůli jakési intuici, vnitřnímu hlasu, který jí vede (odtud onen doom- folk). To všechno mně osobně stačí k tomu, abych znejistěla. Co mám očekávat? Slova „klišé“ a „image“ se v mé mysli objevovaly častěji, než jsem si chtěla připustit. Prostě a zkrátka jsem jí to nevěřila.

K víře mi nepomáhala ani samotná hudba a projev zpěvačky. Dlouhé a bolestné písně alba Apokalypsis (i samotný název podezřele zavání) jsou krásné a temné. V polovině alba ale už máte chuť křičet, být akční, ze svého smutku se spíše vykopat a vysmát se mu. Do Kavárny Potrvá jsem proto šla s obavou, že mě čeká zdlouhavý večer, který mé pocity ještě více podpoří. Od prvního pohledu přeplněná kavárna mě vyhnala ke dveřím na schody. Tento problém mám ostatně s tímto prostorem pokaždé – jindy příjemný prostor se promění v horoucí peklo, kdy nemůžete dýchat, a pokud se neproderete do první řady, tak ani nic nevidíte. S tímto stavem mě smířil jen šťastný pohled pořadatelů koncertu, které překvapení v podobě vyprodaného Potrvá určitě těšilo. Ostatně  vždycky potěší, když přijde na koncert nějaké neznámé zpěvačky, kterou v rádiu neuslyšíte, tolik lidí. Časy se možná mění k lepšímu. 

Slušná výška schodů a zpěvaččina dlouhá postava mi zaručily poměrně slušný výhled. Na její divnou poetiku jsem se i přes původní skepsi docela těšila. Ve chvíli, kdy se Chelsea Wolfe objevila na pódiu, atmosféra kavárny se neskutečně změnila a publikum pozorně naslouchalo. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že stále existuje druh publika, který si nechodí na koncerty jen pročistit hlavu alkoholem a nesnesitelným hlukem. Někdy je prostě zapotřebí si tu hlavu i trochu zanést. Chelsea Wolfe ji zaneřádila poměrně dost slušně. Její uhrančivý, pomalý hlas proměnil diváky v hypnotizovaná stvoření, která se pomalu ani neopovažovala hýbat, aby neporušila to divné kouzlo, které tahle tajemná dívka vnesla do sálu. Stojíce na hraně reálného světa, kde se pomalu probouzí jaro a stromy kvetou a tmavého prostoru kavárny, jsem si pomalu připadala jak Alenka nahlížející do země za zrcadlem. Raději ani nedýchat, aby se to kouzlo nevypařilo.

Jenže žádné kouzlo nevydrží věčně. Zvláště, jedná-li se o hudbu, kterou lze poslouchat plně soustředěně jen opravdu krátkou dobu. Pro mě ta hranice nastala zhruba po půl hodině. Kvalita zpěvaččina projevu se nijak nesnížila, neustále ze sebe dávala všechno, bylo dojemné pozorovat, jak si při písních zakrývá rukou obličej, patrně plná emocí … Ovšem nějaký vyšší dojem, kdy vám z toho všeho buší srdce a jste lapeni hudbou ještě dlouho poté, se u mě nekonal. Slušně odvedená práce, ale asi nepatřím mezi cílovou skupinu.

Velmi rychle jsem si ale v Potrvá opravila samotný názor na Chelsea Wolfe. Po živém vystoupení jsem jí to prostě začala věřit. Ač se její projev nutně nemusí shodovat s tím, co očekávám od hudby a pro leckoho může vypadat jen jako jakési neupřímné sebepředvádění. Chelseaino vystoupení bylo prostě smutné a tajemné, oblečení zpěvačky goticky přesné, stejně jako temné kruhy pod očima. Nic z toho ale nebylo na efekt. Po prvních tónech bylo nadmíru jasně, že na pódiu stojí člověk ve své čistotě, se svými běsy a bolestmi. „Zase je to smutný,viď?“ usmál se na mě Ondřej Šturma ze Scrape Sound. Jo, je, ale pěkně smutný. Teď je ale na čase to zrcadlo zase zakrýt a vrátit se do toho jara.