Novinky

Prince of Tennis – Fléda, 30.3.2012

Po EP Camping in North Ikea vydali dlouhohrající desku Urbi et Orbi, kterou sympaticky a v souladu se současnými světovými trendy poskytli volně ke stažení na svých webových stránkách. Netrvalo dlouho a debutové album způsobilo malý rozruch na české scéně. „Skvělá deska“, „přelomové album české klubové scény,“ nechali se slyšet hudební kritici ze všech koutů českého rybníčku. Nominace na nově vzniklou Cenu hudebních kritiků Apollo již pak nebyla velkým překvapením. V březnu tohoto roku vyšla deska pod křídly labelu Starcastic.

Deska se skutečně vyznačuje velmi kvalitním zvukem, alespoň na české poměry. Vyzrálost obou hudebníků dala vzniknout kvalitní popové desce s vlivy shoeagaze a v současnosti velmi populárního chillwave elektroniky: je však na české scéně pro takovou tvorbu prostor? Pro příznivce popového mainstreamu příliš nezávislá, pro hudební znalce zase málo inovativní a moc popová. Otázek a dilemat, která mě napadají při poslechu Urbi et Orbi, lze jmenovat hned několik. Živé vystoupení Prince of Tennis je tedy velkým lákadlem, ověnčeným spoustou otazníků. Jak se projevili na v pořadí třetím koncertě v rámci své šňůry po českých klubech?

Post předkapely si na brněnské Flédě vysloužila brněnská kapela Medulla. Z webu zní jejich tvorba poměrně příjemně, naživo se ukazují jako nudní patroni libující si ve večerním posezení u ohně a vůni špekáčků. Trochu víc charisma, o hodně víc originality a možná by ty sem tam se vynořující zajímavé nápady nezanikly v hudební šedi a závanech kouře od táboráku.

Na Prince of Tennis se prostor (nezvykle obehnaný černými závěsy pro vytvoření uzavřené klubové atmosféry) příjemně zaplňil. Těšila jsem se na atmosféru 90. let. Už z prvních tónu bylo patrné, že tohle vystoupení nebude žádná uspávací seance. David i Honza se s elánem opřeli do svých nástrojů, přidávali na rytmice, intenzitě i na kytarovém drajvu. O prostém kopírování písniček z desky tedy rozhodně nemůže být řeč.

Vliv Colorfactory byl i v živém provedení stále patrný, nezávislé kouzlo umělecké tvorby 90. let se však již trochu ztrácelo. Místo toho byli slyšet Coldplay a U2, Support Lesbiens v době svojí festivalové slávy. Klávesy, občas baskytara pošimraná smyčcem, laptop. Kvalitně vystavěné popové skladby, jedna střídající druhou v těsném závěsu, hudební řemeslo zvládnuté na jedničku, nebylo co vytknout. Ovšem nedostavilo se ani nadšení.

To, na čem tvorba Prince of Tennis stojí a padá, lze nazvat popovou neutralitou. Celý koncert plynul v jedné linii, žádné velké zlomy a překvapení, v polovině se dostavila nuda. Chyběly experimenty, překvapení, nějaké výraznější pasáže, které by se usadily v hlavě.

Neustále si opakuji: je to pop, je třeba to tak brát. Ale druhá hemisféra našeptává: i pop je možné dělat jinak. Tak, aby se vám zařízl pod kůži, měl svůj originální rukopis, neprošuměl kolem vás s (ne)intenzitou krátkého májového deštíku.

Čas ukáže, jestli si Prince of Tennis najdou na české scéně svoje publikum. Nemůžu se zbavit pocitu, že v současném podhoubí české hudební scény se rodí podobných kapel desítky. Kombinace kytarového popu a elektronické hudby je oblíbená jak u tvůrců, tak u nenáročných posluchačů.  A tak záleží, co od hudby vlastně čekáte: pokud příjemnou kulisu k odpolednímu čaji, rozhodně uraženi nebudete. Myslím, že páteční večer na Flédě taky nikoho neurazil. Ovšem existuje tu riziko, že se v paměti návštěvníků příliš dlouho neohřeje.