Novinky

Dikolson, I Heart Sharks - Palác Akropolis, 29.3.2012

Dikolson se pohybuje na tuzemské scéně relativně dlouho. Filip Míšek, který původně zářil v Roe-Deer a poté v Khoibě, se po jejich ukončení vydal sólovou dráhou remixů (vydal kompilaci s širokým záběrem od Radiohead po Precedens), komponoval (OST k filmu Restart) a zároveň produkoval (mj. debutovou desku Táborských talentů Veena). Na pódiu se ale neobjevoval a od vydání loňského alba pod Minority Records uběhl do prvního živého představení celý dlouhý rok.

Tím spíš překvapilo, že byli nakonec na hutnou výbavu na pódiu - na elektroniku, klávesy rozličných značek a živé nástroje - v Akropoli pouze dva. Vedle Filipa Míška stanul Ondřej Šindelář, bývalý člen Orchestrální akademie a vynikající hráč nejen na fagot. Zřejmě proto se lahůdky jako Mercury, Brainsuck nebo Ruprecht, i když myšlenkami převyšovaly stropy Akropole, usazovaly těžkopádností pódiového a produkčního řešení. Touženého stavu odpoutanosti jsem ovšem ani jako obdivovatelka nedosáhla. Dikolson sice vzbuzoval sympatie, ale do radostného zážitku vplouvaly i rozpaky. Mohutnost zvuků vítězila nad celistvostí znění. Dikolsonovy silné asambláže trpěly i dlouhými pauzami mezi jednotlivými skladbami. Plynulost se jeho živé produkce jistě časem dostaví, ale premiéra ukázala, jak těžký to bude úkol. Nicméně to hlavní oba dokázali již během březnových EuroConnections. Z alba zůstalo perfektně přetaženo stimulující, nejednoznačné zvukové napětí, pro které je jeho tvorba tak přitažlivá. A možná to bude vlastní i další práci. I po severské inspiraci a jeho návratu z Islandu, alespoň podle předvedených novinek, se vydává dále cestou hypnotizujících a fantaskních „fourtetovin“. Dikolsonova práce je stále upevněná v casio-počítačovém prostředí řízeném beaty, ale melancholickými melodiemi stoupá výš. Pomáhají tomu nejen klávesová preludia nebo cinkrlátka, ale také zmíněný fagot Ondřeje Šindeláře. Kdyby už nic jiného, tak Šindelářovo obdivuhodné míšení seriózní hry s odlehčujícími vstupy nápadně připomínalo, jak blízký je tento svět k tomu Floexovu.

Poslechněte si desku The Bear Is Sleeping Now:

U kapely I Heart Sharks to bylo obráceně: výkon byl obdivuhodný, ale nemají charisma. Předvedli hustou show, měli dokonalý zvuk, ohromující energii, ale tuctový projev. Jsou to přes mladý věk vyspělí profesionálové, kteří si dovezli vlastní světla, dobře si rozvrhli postavení a dali ze sebe maximum. Bohužel, ani maximum nestačilo k rozlišení skladby č. 1 od skladby č. 4 nebo 5. Promotérské srovnávání s Digitalism je co do stylu na místě, diverzita repertoáru je ale minimální. Šlapavý rovný rytmus s někdy až diskotékově lacinými refrény bavily především početné kroužky mladších. Obecně se sice indie elektro nesoustřeďuje jen na teenagery, tihle tři hezounkovití muzikanti v džínových legínách a pseudo-intelektuálních přiléhavých košilkách se ale jen těžko zavděčí zkušenému posluchači. Po Dikolsonově naladění odešel z Berlínských nováčků nejeden host dřív – I Heart Sharks jsou trendy, ale jejich řazení k vyšší třídě by bylo přehnané.