Novinky

Crippled Black Phoenix - Klub 007 Strahov, 28.3.2012

Kapela, která je momentálně pětičlenná, se původně skládala jen ze dvou členů. Justin Graves (mj.Electric Wizard) a Dominic Aitchinson (známý také z Mogwai) v roce 2004 vymysleli ono krásné jméno a s debutem A Love of Shared Disasters vtrhli na tenký led hudební branže s novým projektem, přičemž  pomocnou ruku jim podal Geoff Barrow ze samotných Portishead. Další hráči, kteří se k nim postupem času připojovali, už také většinou měli svou domovskou kapelu (za všechny jmenujme třeba Belindu KordicKilling Mood nebo zpěváka Joe Volka z bristolských Gonga), dalo se tedy docela dost dobře očekávat, že pro zaneprázdněnost všech členů nebudou mít Crippled Black Phoenix dlouhého trvání. Opak je pravdou a na pražské Sedmičce se představila kapela s již osmiletou existencí a s šesti alby na kontě.

S jejich hudbou jsem opožděně seznámila až ve chvíli, kdy bylo jasné, že v Praze zahrají. Opožděně, ale poctivě, tj. od kořenů. Z jejich debutu A Love of Shared Disasters jsem byla lehce nervózně zmatená. Úvodní píseň The Lament of the Nithered Mercenary s mužským temným hlasem zněla jako krásný doprovod k Vláčilovým filmům a rozhodně nepřipravila na to, jak album bude pokračovat. Následující Really, How’d It Get This Way je totiž najednou klasickou rockovou baladou. Unaveni různými experimenty jim tedy dáte ještě šanci, aby předvedli, co umí, a oni vám na oplátku naservírují zase něco šíleného. Ke konci jste z toho už trošku zpocení, unavení a co hůř - lehce znudění. Pár dobrých věcí tam prostě je, ale rozhodně nepřevažují nad těmi divnými. A tak nějak podobně to mám i s jejich dalšími alby, včetně posledního (Mankind) The Crafty Ape.


A tak nějak podobně jsem to měla i s pražským vystoupením. Asi pět minut jsem pochybovala, jestli to jsou už oni nebo stále ještě předskakující Rouilleux. Nebylo mi povědomé naprosto nic. Někdy si říkám, že by na koncertech možná měli dávat stejně jako v divadle programy. Dnes účinkuje ten a ten a hraje na to a to. Mé amatérské duši, která se baví návštěvami neznámých kapel, by to poměrně ulehčilo život. Záhy jsem ale rozpoznala již výše zmíněné chorály a pojala jsem podezření, že to opravdu budou Crippled Black Phoenix a že v tom případě to nebude lehký oříšek k rozlousknutí.

Jedním z prvních slov, které mě ve spojitosti s vystoupením této kapely napadlo, bylo „nevýrazné.“ Nemůžete se prostě u nich chytit jediného bodu, který by vám nějak alespoň trochu definoval koncert. Dal mu nějaký tvar a obrys. Ten samý pocit, který jsem měla při poslechu alb, nastal i na Sedmičce. Až na pár světlých chvil to prostě byla nuda. Sice mistrně odvedená, hrálo jim to pěkně, do rytmu jste si často hlavou kývali, ale vždycky ten pocit, že je to něco víc, odezněl dřív, než jste se ho mohli vděčně chopit. Nejhorší ale bylo, že prostě nemůžete přijít na to, proč tomu tak je. Ani jeden špatný hudebník, ani jedná vyloženě pitomá píseň. Chtělo by to menší sekáček a trošku ty písně osekat, dát jim tvar. Den po jejich koncertě si neumím vybavit, co přesně hráli – s výjimkou skladby Rise up and Figt, která mě osobně zastavila na cestě k východu. A není zrovna ideálním stavem, když vás na koncertě nejvíce baví zpěvákovy legrácky na účet divné angličtiny svého spoluhráče.

Crippled Black Phoenix jsou těžko zařaditelní. Dostalo se jim všemožných nálepek od freak folku až po doom nebo progresivní rock. Těžko soudit jestli právě ten velký rozptyl, za který určitě můžou i další kapely všech členů, je tím oním, co prostě naživo nefunguje. Možná, že jsem puntičkářský maniak, ale nějakou hlavu a patu by i ta nejšílenější muzika mít měla. Ve středu na Strahově to ale byla jen divná všehochuť: nažhavila vaše chuťové buňky na královské hody, které se ale bohužel v závěru nekonaly.