Novinky

Mark Lanegan - Lucerna Music bar, 20.3.2012

Screaming Trees, Queens of the Stone Age, The Gutter Twins, Soulsavers, spolupráce s Isobel Campbell, Twilight Singers; do toho problémy s drogami díky své milé nefungující rodině vrcholící pobytem ve vězení. Mark Lanegan toho za svůj ať už profesionální nebo osobní život stihl opravdu hodně. Pokud stále nevíte, o koho jde, možná si vzpomenete na koncert v pražské Akropoli, je to tak čtyři roky zpátky, kdy se českému publiku konečně představilo duo The Gutter Twins. V prvních minutách koncertu jste se nemohli odtrhnout od energického a živočišně působícího Grega Dulliho, postupně jste si ale začali všímat i divného tmavého prostoru na jevišti, kde až po chvílích pátrání jste zaregistrovali tmavou nehybnou postavu Marka Lanegana. Byl tak vždy představován jako ten divný týpek, který nemluví, jehož poslouchat se rozhodně nedoporučuje, pokud máte sebevražedné sklony a tendence se sadomasochisticky litovat.

A stejně anebo právě proto je Mark Lanegan ikonou. Legendou, kterou miluje každý, nehledě na věk a pohlaví. Vyprodaný koncert, který pořádali Scrape Sound společně s D Smack U Promotion, přesvědčivě dokázal, že Lanegan je bohem i v české kotlině. Pokud nejste zrovna psychicky narušený obdivovatel 80’s parties, které jsou v Lucerna Music Baru populární zábavou, pak vás pohled na zcela zaplněný sál poněkud zaskočil. Jedinou jistotou, kterou při chození na „alternativní“ koncerty totiž máte, je fakt, že se nikdy tlačit nemusíte. Marka Lanegana česká rádia nehrají, koncertuje tu velmi, velmi sporadicky, mainstreamovou záležitostí tedy opravdu není. A přesto hlava na hlavě. Srdce z toho zaplesalo, pocit, že jste u něčeho významného, se zdvojnásobil. Odvaha vyšplhat se na stůl, který stál podél stěny klubu, se nakonec vyplatila – podium jako na dlani a daleko od nedočkavě se tlačícího se davu.

Předkapela Creature With the Atom Brain původem z Belgie by byla za jiných okolností vlastně docela hodně dobrá. Možná lehká grunge nuda, ale šlapalo jim to docela pěkně a výtky by napadly jen opravdu nějakého hnidopicha. Za jiných okolností… Ne ve chvíli, kdy nedočkavě čekáte na boha deprese a smutku. Jakákoliv kapela je pak brána jako pouhé nutné čekání, fajn, jasně, ale proboha, kdy už se vynoří z hlubin backstage postava, připomínající vizáží i chováním Sandmana z komiksů Neila Gaimana?!

Počkat si fanoušci museli až zhruba do desáté hodiny. Teprve pak se najednou, jakoby mimochodem objevil Lanegan, postavil se za mikrofon a tento postoj pak nezměnil po celou dobu koncertu. Může se vůbec vyjádřit ten pocit, který snad všichni diváci měli? Divná ambivalence mezi leckdy surově rockovými baladami, kdy byla část publika stržena do divokého tance a skákání, a nehybnou postavou, která ony písně zpívala. A přece, i když se hýbal jen minimálně a s publikem komunikoval jen prostým „thanks“ po každé písni, stejně z něj vyzařovala divná energie člověka, který ví, o čem zpívá a ví, co dělá a hlavně – ví, kdo je a proto se chová tak, jak se chová. Najednou před vámi stojí člověk ve své čisté podobě, uzavřený do sebe a stejně zpívající pro vás a sdílející s vámi nejinternější pocity. Zahalen ve tmě uprostřed ozářeného světa.

Úvodní píseň z alba Blues Funeral (2012) The Gravedigger’s Song zahajovala i samotný koncert. Nemohl začít líp. Divák byl okamžitě vtažen do snového laneganovského světa, ze kterého jste se probudili až po necelých dvou hodinách. Zazněly písně jak z výše jmenovaného alba, tak z alba předchozího Bubblegum (2004), kdy hlavně píseň Hit the City přivodila několika málo citově vyrovnaným jedincům, ke kterým se s hrdostí řadím i já, stav podobný infarktu. Ačkoliv se někdy mohl zdát pro některé reptající diváky koncert lehce utahaným, neb Laneganův repertoár je opravdu plný pomalých bolesti plných balad, bylo znát, že playlist je pečlivě promyšlen. Rychlejší kousky typu Driving Death Valley Blues nebo Riot in My House vás sice rozhýbaly, že by byly ale nějakou optimisticky veselou písní, to se rozhodně říci nedá. Oddychnutí od neustálého připomínání temnoty světa se nekonalo. Quiver Syndrome byl naprostým zjevením, dokonalostí samou, pro mě osobně vrcholem, kdy zapomenete na vše kolem a jste jen vy a on. The Moon don’t smile on Saturday’s child, lying still on elysian fields. Láska na první poslech.

Láska na první poslech to evidentně byla pro celý Lucerna Music Bar. Snad nikdy ve svém životě jsem neviděla tolik lidí, kteří po koncertu odcházeli s výrazem šťastného haranta, kterému právě rodiče dali tu nejdokonalejší hračku. Fanatický lesk v očích se zdvojnásobil ve chvíli, kdy u stánku s merchandise byl ve skrčené sedící postavě rozeznán sám Mark Lanegan, který poctivě a dlouho podepisoval plakáty a trika. Další důvod, proč ho milovat – člověk, který nějaký ten druh sociální fobie určitě má, obklopen masou lidí, a stejně trpělivě pokračoval, dokonce se i usmíval a mluvil s lidmi.

Mark Lanegan je tím divným individuem, do kterého se zamilujete, ačkoliv na vás okolí včetně nejlepších přátel křičí: „Utíkej, co to jde!“ Čím divnější a smutnější písně ale zpívá, tím víc jste přitahováni a vtahováni do temných vod. Co je na nich ale špatného? Ne každému se chce vesele hopsat po rozkvetlých polích s veselými králíčky v patách a s duhou nad hlavou. Náboženství Marka Lanegana je temné a chcete u něj mnohokrát plakat, ne vždy to ale je proto, že jste smutní. Jeho písně vás dokážou naplnit pocitem spřízněností duší a to je v tomhle opuštěném světě poměrně hodně vzácné.  

Fotil Kryštofotí