Novinky

Lou Reed a Metallica - Lulu

Když se dají dvě legendární ikony v téměř důchodovém věku do kupy, nemusí to vždy zavánět jen kalkulem, i když nezřídka tomu tak bývá. Nicméně, když jako výsledek vyleze vskutku avantgardně vyznívající směsice Reedova rockového básnictví, doprovázená až hardcorově valivým backgroundem v podání metalových legend, je potřeba zbavit se zaběhlých předsudků a řádně napnout ušní boltce. Dle ohlasů je tady zřejmě nejkontroverznější dílo poslední doby.

Můžete mít rádi jedno a druhé odmítáte či naopak a tím to pro vás hasne. Spojení a priori neexistuje. Jenže tento konflikt vznikl jen ve vaší hlavě. Zkrátka, někteří by rádi viděli svět legend jako stále neměnný a jen donekonečna sebepotvrzující se. Vše ostatní je vnímáno jako zrada či slepá ulička. Zvláště pro metalové puritány je to těžko zkousnutelná flaksa. A i pro otevřeněji smýšlející příznivce Lou Reeda, kupodivu, téměř neakceptovatelný prohřešek proti „slušnému chování“. Pro koho je tedy album vlastně určeno? Řekl bych pro ty třetí, kteří nezatuchli v močálu věčného opakování a jsou vždy připraveni na náhlá setkání deštníku s šicím strojem na operačním stole.

Navštivte oficiální web desky Lulu

Mýtická doba, kdy The Velvet Undergoud načali éru psychedelického rocku a o dvě dekády později, kdy Metallica začala skládat svoje první nekompromisní skladby, které daly vznik čerstvému metalovému subžánru – thrash, je už dávno pryč. Možná ale právě, ve své primární touze pro inovaci, mohli najít společnou řeč i po letech. Koneckonců, Reed si už jednou velkou proměnou prošel při natáčení svého experimentálního alba Metal Machine Music (1975), které už ve své době bylo vyhlášeno nejhorším albem všech dob, přitom paradoxně předznamenalo vznik noise kytarové scény (potažmo i glitch hudby) a ovlivnilo veličiny jako Sonic Youth nebo Fennesze. Naopak Metallica si za tu dobu prošla, kromě drsného vývoje, i svým umírněnějším country – folkovým rozjímáním. Společného tedy mají víc než dost, jen se jejich cesty dosud neprotly tak natěsno. Až před 2 lety – společně na pódiu při vstupu Metalliky do rockové síně slávy, s přizvaným Lou Reedem a zároveň patronem, zahráli spolu jeden song právě z jeho dílny, aby mu vzdali hold a přihlásili se k jeho odkazu. Spojuje je tedy jejich hledačství i za cenu nepochopení fanoušků i kritiky.

Ten, kdo má pocit, že jde jen o nevydařený slepenec dvou nepropojitelných hudebních entit, zřejmě nedoposlouchal album až do konce a raději zůstává ve své pohodlné slepotě a prvotní demagogické nevoli. Opak je však pravdou. Metallica je na Lulu oproštěná od zbytečné ekvilibristiky metalových sól. Syrové minimalistické riffy a psycho-noisové podkresy doplňují texty - básně stařičkého Reeda, který se zdá si po těch letech stále v dobré kondici a pumpuje nám do žil čerstvou krev, i když na pozadí značně neveselého příběhu o jisté zhýralé tanečnici Lulu (dle starého německého kabaretu), který nakonec pro ni nekončí zrovna šťastně, protože se zaplétá do svých pletich a sexuálních manipulací s mužským světem. To se ji však nakonec vymstí.

Pro tenhle projekt byl získán i věhlasný režisér Darren Aronofsky (Pí, Černá Labuť), který vizuálně ztvárnil asi nejsilnější kousek z alba – The View. Sabbatovsky minimalisticky valivé riffy, expresivní, někdy až nervní rollinsovský přednes, nejvíce patrný třeba v Pumping Blood nebo Cheat On Me. Vskutku nejvíce styčných bodů bych viděl právě s projektem Rollins Band, ve své vrcholné podobě na albu The End Of Silence. V nejpunkovějšíc skladbě Mistress Dread jako by byl posluchač navrácen až do doby, kdy začínaly hlučné harcoreové partičky jako The Swans nebo Black Flag. Naopak úplný závěř alba je zese ve znamení ambientního smíření protikladů. Kdo ví, jestli by nějak takhle nezněl The Velvet Underground dnes, kdyby hráli dál, ale je fakt, že žádné „kdyby“ neexistuje. Je tady prostě Lou Reed a Metallica a jedno pozoruhodné koncepční album, i když, jak vidno dle rozporuplných reakcí, zdaleka není určeno pro každého.

Lou Reed a Metallica - Lulu
Vertigo (2011)
10 skladeb