Novinky

dEUS - Meetfactory, 6.3.2012

Někdy se tak přihodí, že v konstantním období vaší lásky k alternativně divným kapelám najednou nastane mírné vyčerpání. Říkáte si, že pokud si poslechnete ještě jedno ulítlé album lehce nepřítomně intelektuální kapely, tak si slušně řečeno hodíte mašli. V také době si pak s pokorou pouštíte vaše staré hudební vzory, které jste milovali na střední. V mém případě to byl návrat k starému dobrému punku. Do MeetFactory jsem proto mířila s mírně nervózním očekáváním, co to zase bude. Jistě, alba znějí vcelku normálně, ale předpona indie přece jen někdy dokáže vyvolat husí kůži.

dEUS jsou opravdu legendou. Hrají spolu už od roku 1991 a za celou dobu své existence nevydali vyloženě špatné album. Jejich debutové album Worst Case Scenario, kde se otevřeně vyznávali k obdivu k Tomu Waitsovi nebo Franku Zappovi, jim zajistilo popularitu jak u normálních smrtelníků, tak u nenormálních hudebních kritiků. Na vlně úspěchu se svezli i s dalšími alby, namátkou např. Pocket Revolution (2005) nebo Vantage Point (2008). Do pražské MeetFactory přivezli představit především poslední album Keep You Close (2011).

Své pověsti dostáli. Po dvou hodinách jsem vyšla z bývalé továrny na maso s hlavou v oblacích. Pravidlo, že pokud se moc netěšíte a nechce se vám někam jít, pak to stojí vždy za to, se v případě koncertu dEUS potvrdilo. Hned od začátku rozpoutali nádherné kytarové inferno, podtržené charismatickým zpěvem Toma Barmana (který si občas odskočí za filmovou kameru jako režisér). MeetFactory byla navíc zaplněna oddanými fanoušky, kteří znali všechny jejich hity, zpívali je a při prvních tónech nadšeně křičeli. Ideální atmosféra, pro kterou se modlí ke svým bohům všechny kapely světa. dEUS velmi záhy tu nádhernou atmosféru vycítili, vsákli ji všemi póry těla, aby ji vzápětí vytryskli zpět ke svým uctívačům. Rockové šlehnutí přímo do žil.

Během představení zazněly skoro všechny písně z posledního alba Keep You Close. Jednou z nejlepších byla stejnojmenná úvodní píseň, kterou nelze nemilovat už po prvním poslechu alba. Slova „Coldness is what lays ahead, So when I see you should I just pretend, the flower’s cut but it still grows, I am going to keep you ever close“ nelze nezbožňovat a nepovažovat za výkřik svého vlastního ublíženého já. Naštěstí ale dEUS nejsou kapelou, která by svým posluchačům servírovala jednu depresivní píseň za druhou. Důkazem budiž píseň Ghosts, která je o Ježíši na skateboardu... Že nejsem skalním fanouškem, se provalilo u několika písní. Za všechny jmenujme třeba Sun Ra, kterou dEUS hráli na samotném konci. Při pohledu na ostatní lidi v extázi jsem se nemohla ubránit pocitu zklamání, že to s nimi nemůžu prožívat a to jen z toho prostého důvodu, že je znám strašně krátce. Pro mě to byla dobrá písnička, která má koule, chvílemi jsem se ale nemohla ubránit pocitu jakési umělosti.

Tento chvilkový dojem ale velmi rychle vyprchal. Nemohla jsem jít na lepší koncert, který by mě vytáhl z mé alternativní skepse. dEUS hrát umějí a to sakra dobře, příjemný mezistupeň mezi naštvaným punkem a unylou indie hudbou. Za poslední dobu to byl jeden z nejvydařenějších koncertů po všech stránkách. Nebyl to zázrak z nebe, srdce mi šíleně nebuší, když si na ně vzpomenu. Že to ale byl velmi solidně odehraný koncert, na kterém se nedá najít cokoliv špatného, je patrné bez diskuze.

Foto: Kryštofotí