Novinky

DILLON + NATALIE BERIDZE TBA - Palác Akropolis 27.2.2012

Natalie Beridze Tba

Jen velmi pozvolna se plnil sál Paláce Akr;polis za zvuku skřípajících dveří, který znamenal začátek vystoupení gruzínské producentky Natalie Beridze Tba. Nenápadně, téměř neslyšně, se proplížila na pódium a bez pozdravu se pustila do svého téměř hodinového vystoupení, pohybujícího se na pomezí žánrů ambient, glitch či experimentální techno.

Natalie vystupující rovněž pod pseudonymy Tusia Beridze či Nate Fisher se v roce 2002 na pět let přestěhovala do Berlína, kde odstartovala svoji hudební kariéru. Spolupracovala se jmény jako Thomas Brinkmann či Ryuichi Sakamoto a loni vydala desku Forget´fulness, již nám v pondělí přijela v komorní atmosféře představit.

Nízký stolek, laptop a sklenka vína jí poskytovaly dokonalý úkryt před publikem, jemuž po čas vystoupení moc pozornosti ani prostoru nevěnovala. Působila dojmem plaché laně, která si se sluchátky a rukou na koleni vytvořila zcela vlastní mikroprostor v místy kompletně temném sále, osvíceném jen světlem přenosného počítače.  Set odehraný takřka bez přestávek gradoval od ambientních mnohovrstevnatých ploch proplétajících nespočet drobných zvuků v technoidní podupávání nohou podkreslené uhrančivým vokálem. 

 The closer I got the more I could feel, Dillon

Poklidná, harmonická atmosféra nastolená předešlým vystoupením se rozplynula stejně rychle jako první oblaka dýmu a sál poprvé za večer prořízla jasnější světla. Berlínská producentka a klavíristka Dominique Dillon de Byington, již doprovázel Tamer Fahri, vydala loni v listopadu na berlínské značce BPitch Control, patřící Ellen Allien, své vůbec první regulérní album s názvem This Silence Kills. Deska je po všech směrech rozmanitá, nabízí jemné, hravé klavírní party ale i naléhavou, repetitivní a hutnou elektroniku. Během prvních momentů skladby pojmenované prostě „__________“ byla na třiadvacetileté Dillon znát mírná nervozita, svůj obličej schovávala v záplavě hnědých vlasů a v kombinaci s dětským hláskem působila křehce. Stejně jako na obalu desky měla i večer pod očima nalepené černé flitry. Ve chvílích, kdy nestála za klávesami, hledala útočiště v zadní dosti temné části podia a trhanými pohyby rozbíjela mlhu.

 Hned v úvodní části zazněla píseň Thirteen Thirtyfive, jež je právě představitelem hravější stránky alba, leč ve verzi naživo byla přizpůsobena nastavené temnější atmosféře koncertu. Té se vymykala jen píseň Tip Tapping, kterou z poloviny odzpívalo publikum samo, zatímco Dillon klečela dvacet centimetrů přede mnou a mikrofon byl na půli cesty mezi námi. Text písně Abrupt Clarity bych proto parafrázovala stylem „The closer I got the more I could feel“. V této či Undying Need To Scream předvedla jinou polohu svého hlasu, opřela se do toho od plic tak, až jsem se divila, kde se to v té drobotině bere. Totam bylo dětinské kňourání nad zapomenutým zubním kartáčkem na umyvadle jako v písni Your Flesh Against Mine. Vrcholem elektronických výbojů byla nejstarší skladba Contact Us při které bušila pěstmi o zem do techno rytmu a v dlouhém černém hábitu působila v momentě až démonicky. Stejně jako došlo na starší kousky, které nejsou z alba This Silence Kills, představila nám i svoje vlastní verze písní As Much As I Ever Could od  City and Colour či Willem od uskupení Bodi Bill. Oproti Natalie, která s publikem téměř nekomunikovala, byla Dillon naopak velmi sdílná a neskrývala údiv nad početností publika, které v průběhu jejího vystoupení naopakzaplnilo sál. Došlo dokonce i na dva přídavky.

Přestože byla bě vystoupení vzájemně dosti odlišná, co se týče celkového projevu či energičnosti, vytvořily obě zpěvačky poměrně kompaktní celek a nezbývá než Music Infinity popřát stejně šťastnou ruku při výběru interpretů, jakou měli doteď. Březnová série představí londýnské instrumentální trio Three Trapped Tigers.

 Foto: Luba Mrkvica