Novinky

Floex: Nechtěl jsem vydávat desku jenom proto, že už je na čase

Na konci ledna jste v Paláci Akropolis pokřtili desku Zorya. Jak celé vystoupení zpětně hodnotíš?
Křest jsem si hrozně užil. Měl jsem z toho skvělý pocit. Někdy ovlivní koncert zevnitř i maličkosti, které působí navenek třeba úplně jinak, ale tady se mi zdálo, že se to propojilo. Že to, co jsme cítili my, cítilo i publikum. Navíc mě potěšila Musetta, stejně tak jako Oskar (Török – na koncert přišel zahrát dvě skladby, na albu hostuje v Casanovovi - pozn. red.) – myslím, že ze sebe na pódiu vydal maximum.

Užili si společný koncert i Musetta?
Jó, myslím, že užili. (smích) Já jsem se s nimi už vlastně dost skamarádil, hlavně když jsem za nimi byl v Miláně natáčet písničku, takže to pro nás bylo fajn. Akorát mě mrzelo, že jsem na ně neměl více času, i když tady byli o několik dní dřív. Museli jsme ještě makat na projekcích, snad to stálo za to.

Měli nádherně barevné a živé vizualizace, vy jste s Veronikou Vlkovou také realizovali spoustu krásných nápadů. Jak ty sám vnímáš vizualizace na koncertech? Myslíš, že je to třeba směr, kterým se mohou ubírat živá vystoupení?
Záleží hodně na typu hudby. Někdy mi to přijde samoúčelné, ale u nás to určitě pomáhá. Ta hudba má jasné prvky soundtracku a důležitou imaginativní vrstvu, takže vizualizace to můžou pěkně dotvářet. Navíc když nemáme vyloženě frontmana, je to ta složka, na kterou se lidé mohou zaměřit, která to může posunout zase o kousek dál a udělat koncert zajímavějším.

Zoryu křtil nakonec bílým čajem Matouš Godík, který desku masteroval. Proč?
Matouš a můj vydavatel Dan Dudarec z Minority Records. Oni jsou oba takové skryté postavičky za Zoryou, které té desce moc pomohli. Minority Records bohužel není zatím tolik v povědomí, nebo si spousta lidí myslí, že je to zahraniční label. Pravda ale je, že Dan měl teď docela dlouhou pauzu s českou hudbou, až moje a Dikolsonova deska je v tomto zlomová. Souvisí to s tím, že Minority Records je hlavně vinylové vydavatelství, dík tomu má možnost budovat si svůj katalog svobodněji a není tak lokálně vázáné na Čechy. Oslovují interprety z různých koutů světa, aby jim nabídli licenci pro vinyl, i když třeba někde jinde vydali cd nebo digitální verzi desky.

Proč byl vlastně křest až na konci ledna? Zorya vyšla už na konci září.
Jen z toho důvodu, aby to bylo hezké. (smích) Chtěl jsem, abychom se sehráli. Kluci z kapely se nepodíleli na studiové nahrávce, nebylo to tedy tak, že bychom spolu něco dávali dohromady a pak s tím kontinuálně pokračovali prací na živé verzi. Já jsem začínal úplně od nuly a vlastně trochu uměle zkoušel hledat ty správné lidi až potom, co byla ta deska hotová.

Musím přiznat, že jsem byla z živého zvuku nadšená. A třeba bubeníkovy party posunuly, myslím, co do dynamiky a plastičnosti, celý materiál ještě o úroveň výš. Jak probíhal výběr hudebníků do kapely?
To hledání bylo dost chaotické. (smích) Ale zkoušel jsem všechny kanály. A třeba v případě bubeníka Mariana Petržely (dříve např. Bob Saint-Claire - pozn. red.) jsem dostal tip od kontrabasisty Petra Tichého z prvního Floexího Bandu. V tomhle případě jsem měl pocit, že si rozumíme téměř okamžitě, a tušil jsem, že je "ten pravý" dřív, než jsme došli do zkušebny. (smích)

Pořád ještě hledáte vokalistku? V tomto směru se řídíš čím? Musí Ti sednout spíše lidsky nebo barvou hlasu?
Tady určitě nejde jenom o jedno kritérium. Ona třeba může být výborná, ale nemusí to být hlas, který hledám. Už se nám pár lidí ozvalo, ale zatím jsem nenašel nikoho, kdo by nám úplně sednul. Ale hledáme dál, myslím, že by kapele hrozně pomohlo, kdybychom někoho našli – zpěvačku nebo zpěváka.

Budete v koncertování pokračovat? Pokud se nepletu, návštěvnost máte více než slušnou.
Jenže křest v Akropoli byl vlastně náš první samostatný koncert ve velkém sále. Ono těch koncertů taky zatím moc nebylo a většinou v menších prostorech, které mi často vyhovují víc, protože máš s těmi lidmi větší kontakt. Náš koncert se dá totiž docela slušně zazdít např. tím, že si lidi povídají. Naše hudba je hodně dynamická, jsou tam i tiché i hlasité pasáže, je to poslechovější, vyžaduje to koncentraci. I proto se zřejmě třeba povedl koncert v Městské knihovně, protože tam hosté opravdu poslouchali. Byli k tomu trochu přinuceni i tím, že sál byl určen pro sezení.

V létě si zahrajete na Colours of Ostrava, slovenské Pohodě a také v Polsku. Plánujete další velké akce nebo festivaly? Nepustíte se třeba zase do nějakého živého soundtracku?
Tak my se tomu nebráníme! Jsme normálně na bookingu Bumbum Satori, kteří dělají třeba i Midi Lidi, Dva nebo Fiordmoss, se kterými vlastně na jaře budeme mít turné. A rádi si zahrajeme kdekoli. O živých soundtracích zatím nic nevím, ale teď dělám zrovna hudbu k jednomu hezkému krátkému filmu mladého New Yorkského režiséra Forresta Mc Claina – samozře žádný Ridley Scott (smích), ale myslím že to bude fajn.

Ještě před křtem - v prosinci 2011 - jsi v rámci  Přehlídky animovaného filmu (PAF) oživil kapli olomouckého Konviktu. Projekt Archifon ji proměnil v ohromný hudební nástroj ovládaný diváky.
To jsme se sčuchli s Danem Gregorem z Maculy – jejich nejznámější projekt je asi namapování Orloje na Staromáku, loni taky otevírali novou městskou galerii v Liverpoolu. Bylo to poměrně technicky náročné, ale myslím, že se to povedlo. Lidi dostali do rukou lasery a ukazovali, blikali na různé interiérové elementy Kaple Božího těla - okenní tabulky, sochy, reliéfy, elementy v obrazech. Aktivovali tím různé hudební a obrazové sekvence (spouštěli tóny různé výšky, vytvářeli různé zvukové situace v prostoru, efektovali zvuk i obraz) Některé věci fungovaly dost přímočaře jiné zase komplexněji, jako bychom se snažili trochu rozkrýt vztahy mezi jednotlivými sochami a dalšími elementy v tomto prostoru.

Slyšela jsem o tom neuvěřitelné pohádky! Jak dlouho jste to připravovali?
Asi dva měsíce, ale ty byly hodně intenzivní.

Myslíš, že podobný projekt ještě zopakujete? Když už jste si s tím dali tolik práce…
Je fakt, že reakce byly docela pozitivní, ale je to složité na realizaci a ne uplně levné, kvůli pronájmu techniky. Naštěstí máme projekt zdokumentovaný. Dokumentace se snad už brzy objeví na mém Youtube kanálu.

Plánujete natočit nějaký videoklip?
Zatím žadný nemám, ale snad můžu prozradit, že nějaké klipy se připravují.

A kolik jich bude?
Jsou tři. (smích) Já jsem klip nikdy neměl, ale moc bych si ho přál. Tak doufám, že se to teď zlomí, protože pokusů proběhlo spoustu, ale já jsem v tomhle ohledu dost náročný. Teď dělá jeden Tomáš Luňák s Veronikou Vlkovou (oba patří k brněnské skupině Teve - pozn.red.), což by mohlo být super, ale Tomáš měl teď spoustu práce s Aloisem Nebelem a Veronika zase s přípravou naší projekce. Na skladbu Petr Parléř pak dělá video mladý režisér Jindřich Novák. Bude víc počítačové. Snad se dočkáme i videoklipu ke skladbě Veronica's Dream. Pracuju na tom s poměrně otevřeným režisérem, dáváme dohromady nápady a náměty společně. Je to ve stádiu vymýšlení, ale něco už se klube.

Kdy ta Tvá hudební pouť vlastně začala? Co bylo to první, co jsi kdy hudebně složil?
To už je hrozně dávno, ale pamatuju si, že jsem se kdysi na počítači, ještě když toho nešlo moc udělat, na nějakém čtyřstopém trackeru snažil napodobit Jimiho Hendrixe. Jenže to moc nešlo, tak jsem se na to vykašlal a od té doby dělám svoje. (smích) A taky vím, že jsme se ještě na základce pokoušeli založit klarinetové trio, ale to bylo spíš vtipné, sešli jsme se asi jenom dvakrát. (smích)

Lákalo Tě někdy něco jiného než klarinet? Měl jsi třeba období fascinace kontrabasem, že bys ho nedal celé dny z ruky?
Já si myslím, že to ani teď není jenom o tom klarinetu. Že ho používám jenom jako určitou červenou nit, která spojuje mou tvorbu. Myslím, že je prostě důležité vytvářet si ten svůj svět, vlastní mikrokosmos, jehož součástí jsou i nástroje – a já jsem ten klarinet přijal za svůj. Klarinet mě vlastně provází od začátku, už od dětství, takže to asi má nějaký smysl. Teď mě dál baví a zajímá mě, jak se dá používat. Samozřejmě si dovedu představit, že bych kdysi začal hrát na piano a to by mi teď pomohlo třeba ještě víc. Taky jsem mohl hrát na kytaru, ale tam byl vždycky nával a já byl alergik, dechové nástroje měly přednost.

Musím zeptat na nominace a mediální zájem, který kolem Zoryi vyrostl. Je pro Tebe nějak zavazující, když vidíš, jaký má Tvá momentální práce úspěch? V jiných rozhovorech se Tě ptali, proč ta desetiletá proluka. Máš teď třeba větší možnost věnovat se hudbě plynuleji?
Ani ne, stále je potřeba autorské aktivity dotovat z těch ostatních. Nominace neměly vliv např. na prodeje mé hudby, ale jistě je to věc prestižní a moc mě to těší. Na druhé straně si zase nemůžu úplně stěžovat, mě hrozně moc podporuje ta komunita, která zná mou soundtrackovou tvorbu. Kdybych to měl brát zcela pragmaticky, tak zejména díky těmto lidem se mi vrátilo něco z času a energie, kterou jsem do předchozí práce vložil.
U Vinyly jsem nominaci úplně nečekal, pozitivně mě to překvapilo. Nominace Apolla jsem vnímal jako úspěch, protože cena je jen jedna, za celou českou scénu. V jiných cenách je to třeba tak, že se vše rozdělí na mainstream a alternativu, říká se tomu žánrová cena, nějaký zoufalce tam zavřou do takovýho eklovýho kamrlíku a předávají jim srandovní pidi-sošky. (smích) A v tom je Apollo dobré – dívají se na to trochu víc z vrchu a hlavně si všímají té lepší hudby. Pro mě proto ani nebylo důležité, kdo vyhraje, bylo by to jako porovnávat dvě pro život stejně cenné hodnoty, třeba optimismus a štěstí. Dovedu si představit, že by kdokoli z nominovaných tu cenu mohl dostat a já bych měl pocit, že si jí "zaslouží".

Chyběl Ti někdo mezi nominovanými na obě zminované ceny?
Jo, dal bych tam např. Zrní. Oni se standardně nikde neobjevují, ale je to škoda, protože jsou strašně zajímaví. Nebo Lanugo. A taky Lenka Dusilová, ale do nominovaných se dostaly jen desky vydané do listopadu, takže ta tam může figurovat příští rok. Myslím, že u nás mají kritici někdy tendenci hudbu posuzovat příliš chladně, jde víc o kontext a škatulky, než o hudbu samotnou. Možná třeba i proto je Zrní opomíjené, je to prostě jenom dobrá, originální muzika, která vás vezme za srdce.

Já se ale na závěr ještě vrátím k původní otázce. Motivuje Tě zvýšená mediální pozornost k větší iniciativě.
Je to povzbuzení, že kráčím správným směrem. Ale abych uvedl na pravou míru těch deset let: to není tak, že bych se na dělání hudby vykašlal. Já jsem prostě jen dlouho nemohl najít tu svoji cestu. Nebyl jsem s tím, jak to znělo a co ze mne vypadávalo, spokojený.
Ale zrovna včera jsem měl docela melancholickou náladu a poslouchal jsem staré skici, desítky starých nápadů, co se mi za ty roky nashromáždily. A říkal jsem si, že spoustu těch věcí bych teď mohl vzít a dotáhnout. Možná bych z nich teď dokázal poskládat novou desku, ale tenkrát jsem neměl klíč k tomu, jak to dotáhnout. Teď už bych to třeba zvládl. Předtím to nešlo, ale fakt jsem na to nekašlal. Já si tu desku hrozně moc přál. Jen jsem ji nechtěl vydávat jenom proto, že už je na čase. Navíc jsem dělal spoustu jiných věcí, které mi braly koncentraci, to sehrálo velkou roli. Až teď jsem měl konečně rok, kdy jsem se tomu mohl skutečně přednostně věnovat. Já jsem totiž ve své tvorbě pomalej. Ale teď je to prostě docela dobře nastavené, takže abych Ti odpověděl - nemyslím si, že bude další deska až za deset let. (smích)