Novinky

Peter Hook and The Light - Lucerna Music Bar, 12.2.2012

Film na rozehřátí

A to téměř doslova. Dobře udělal ten, kdo do Lucerna Music Baru v nedělní podvečer zas tolik nespěchal. Otevírat klub v čas, kdy má oficiálně začínat koncert, je v zimním období (a s ohledem na arktické podmínky uplynulých týdnů) věc pro nedočkavé diváky ne úplně milá. V ruce užmoulaný letáček lákající na červnový Prague City Festival, který do Prahy poprvé přiveze New Order, je možná příhodný, leč proti mrazu příliš nepomůže.

Když Peter Hook, baskytarista legendárních Joy Divison, v roce 2010 se svou kapelou The Light poprvé odehrál první, pro hudební svět přelomové album Joy Division - Unknown Pleasure (a to na počest 30. výročí smrti zpěváka Iana Curtise), našli se tací, kteří tvrdili, že to není úplně košér. Jenže slyšet Joy Divison naživo, ačkoliv zprostředkovaně pouze skrz jednoho člena, který se kromě baskytary ujme i mikrofonu, je lákavé samo o sobě a diváky to prostě přivábí, což se potvrdilo i na pražském koncertu.

Poměrně netradiční krok začít koncert promítáním půlhodinového dokumentu namísto jakékoliv předkapely vypadal více než slibně, a to obzvlášť v tomto případě, kdy diváky čekal možno říci upgradovaný revival. Jenže byť myšlenka dobrá, provedení trochu selhalo. Půlhodinový dokument sestával z pár nic moc neříkajících rozhovorových záběrů (kterým bylo horko těžko rozumět a jejich smysl celkově divákovi poněkud unikal) a z pár chaotických záběrů, které se ve výsledku přelily do experimentálních videoklipů pro písně jako Atmosphere nebo She Lost Control. Záběry samy o sobě nebyly špatné, navíc připomenout si touto cestou obrovské charisma Iana Curtise i jeho nezapomenutelný tanec bylo fajn, ale ne ve chvíli, kdy divákům vesměs bylo odprezentováno to, co je během několika desítek minut mělo čekat naživo (a k tomu nevyhnutelně ve slabším podání), nehledě na to, že se vnucovala myšlenka, co že to mělo být divákům oním “dokumentem” vlastně sděleno.

Hooky za mikrofonem a Ian Curtis v srdci

Již poněkud znudění diváci vděčně uvítali příchod Petera Hooka a jeho skupiny The Light. Ti sestavili večerní setlist chronologicky – odstartovali písněmi z prvních dvou EP Joy Division (konkrétně zazněly No Love Lost, Leaders of Men, Glass a Digital), aby se následně dostali k albu Unknown Pleasure, které odehráli postupně od začátku do konce.

Diváci přeci jen věděli, na co jdou, s každou další skladbou tak pookřávali a pookřávali, sem tam bylo vidět mezi obecenstvem nebývalé kreace, spíše se to však neslo v duchu podupávání a občasného poskakování. Co se týče zvuku kapely, dá se jen máloco vytknout. Hrálo jim to hodně dobře a kupodivu i vokál Petera Hooka k té prazvláštně pohlcující hudbě Joy Division poměrně seděl. Jenže na pohled to už nebylo tak růžové. Z Petera Hooka je cítit, že se za mikrofonem necítí tak úplně v pohodě. Jako by nevěděl, co tam vlastně dělat. Vrcholem jeho frontmanství tak byla zdvižená ruka spojená s jakýmsi výkřikem. Kapela se současně taktéž držela spíše v ústraní, snad cítili, že večer není zas tak úplně o nich, takže prostě jenom hráli, sice dobře, ale chybělo tomu to něco navíc, to, po čem divák na koncertech touží.

Jenže – čekali jsme něco víc?

Byli tací, kteří si užili koncert jen tak – zapařili si na svoje oblíbené písničky, které znají už téměř nazpaměť a byli nadšení. Jiní sklonili hlavy, aby si prostě vychutnali tu geniální hudbu, nehledě na to, kým interpretovanou (k tomu sváděla zejména píseň Atmoshpere s úžasným zvukem, se kterou se Peter Hook & The Light vrátili v prvním přídavku). Nutno podotknout, že když při druhém přídavku zazněly Transmission a Love Will Tear Us Apart, vřelo to už snad v celém sále. 

Vzhledem k výše zmíněnému pak ovšem vyplývá otázka - čekali jsme vůbec něco víc? Každému muselo být jasné, že Joy Division to prostě nebudou. Nevyhnutelným následkem koncertu je pak tedy přetrvávající pocit představy, jaké by to muselo být, kdyby byl Ian Curtis naživu. Kompletní Joy Division, spojení obrovského charismatu s jejich hudbou - až mi z toho běhá mráz po zádech...