Novinky

Björk - Biophilia

Těžko napsat o Björk Guðmundsdóttir něco v zásadě objevného. Za těch zhruba 20 let hudební kariéry by se zdálo, že už nás nemá čím překvapit. Známe ji a ona nás taky. Nové album je už (nebo teprve?) deváté v pořadí a zve nás zase opět k bedlivému exkursu do jejího univerza utkaného z nejjemnějších nití hudebních parabol a světélkujících nuancí vláken siderické hmoty. Alchymická svatba s elektronikou, sborovými zpěvy a kosmickou atmosférou ontogeneze islandské supernovy rozprostírající se po celém hudebním všehomíru. Musorgsky ladí s Autechre. Kostelní kůry dlí v obětí starého Mooga. Drum and bass za zvuků harfy. Druidské uhranutí i křesťanský mysticismus.

Experimenty jsou pro ni téměř nutností: tahle islandská diva má za sebou zásek téměř u všech důležitých producentů, co se jich na progresivní scéně v tom dlouhém čase objevilo a někdy zas zmizelo: od Goldieho, Howieho B přes Mika Pattona, Matmos až po Trickyho či Mathew Herberta (ten nejnověji). Kdo z nich se však udržel na výsluní tak dlouho, aniž by nepřestal natáčet neopotřebovaná či sebevykrádající se alba kvůli sebepotvrzení a zaplacení životních nutností? A hlavně, kdo by to byl do ní řekl, když ještě dělala stafáž u Sugarcubes, že z ní vyroste jedna z nejbizarnějších experimentátorek 20. a 21. století?

Ano i Björk se občas opakuje, však má na to už po těch letech právo a těžko po ní budeme chtít, aby změnila svůj hlasový rejstřík k nepoznání, ledaže by prodělala operaci hlasivek nebo pohlaví. Nicméně, každá její deska přináší něco zásadního, když už ne samotným pojetím zpěvu, tak alespoň inovativním přístupem ke zvuku, koncepčním myšlením a hlavně - důrazem na unikátní vizualitu skladeb. Prostě ví, co chce a vždy najde ty správné lidi, kteří ji k tomu pomůžou. Je dobrou režisérkou vlastních představ a to se cení.

Björk lehce pohltí naše smysly, přitom se nebojí vkročit jak do vod minulých, tak budoucích. Čas, jako by neexistoval, řeka teče proti proudu, přesto správným směrem. Zůstává jen čistý zvuk a éterický zpěv věčně mladé hraběnky st. Germain, která prochází, tak jako neutrina, vším, bez známky cizích dotyků jiných elementárních částic. Možná ona je ta nejelementárnější, z které září světlo do okolního světa, vyvěrá v gejzírech sopečného magmatu, zvěstujících očekávaný koneč času a novou transformaci ducha, ale i když zůstanem při zemi, tak i bez zbytečných metafor se dá konstatovat: „Za poslech to rozhodně stojí.“ Letos na Colours se snad dozvíme víc.

BJÖRK– BIOPHILIA (2011)
One Little Indian
10 skladeb