Novinky

Astronautalis, Bleubird - Klub 007 Strahov, 3.2.2012

Je to problém, který se nedá vyřešit. Náhodou si najdete zpěváka (nebo kapelu), který vás dostává do kolen. Nikdo, krom několika šílenců žijících přilepených na obrazovce počítače a pročítající každý hudební blog či magazín, ho nezná. To znamená, že si v poklidu stojíte společně s dalšími třiceti lidmi ve vašem oblíbeném klubu, popíjíte pivo a divíte se, jak je možné, že někdo takhle geniální, není slavný. Ve skrytu duše ale sobecky kvůli svému pohodlí doufáte, že to takhle vydrží co nejdéle. Dva roky na to stojíte před stejným klubem, jdete na stejný koncert a ono ejhle – je vyprodáno. Respektive inteligentní pořadatelé nepouštějí dovnitř už nikoho nad maximální kapacitu, neb na hlavách se opravdu špatně stojí. A vy sice sentimentálně zavzpomínáte na staré dobré časy, ale tu slávu a úspěch přece jen přejete.

Tak zhruba by se dal popsat fenomén šílenství, který se kolem Astronautalise v České republice v posledních měsících rozpoutal. Zatímco jeho album Pomegranate (2008) znalo pár hudebních publicistů, This is Our Science (2011) jste už mohli slyšet hrát i v některých barech (pravda, dosti specifických). Je asi nepodstatné hodnotit, které album je lepší. Kvalita nahrávek a písní je něčím, co je u Astronautalise (občanským jménem Charles Andrew Bothwell) méně podstatné, jakkoliv podivně to může znít. Pole, kde sbírá své věrné fanoušky, není internet ani prosté poslouchání jeho nahrávek z rádia. Tím podstatným je jít na jeho vystoupení a Astronautalise „zažít“.

Jakmile to jednou uděláte, tak jste ztraceni. Ten kluk má v sobě totiž „něco“. Možná se tomu říká charisma, možná jen prosté nadšení z toho, co dělá.  Málokdo mohl doufat, že by mu po třech letech vydrželo to dojemné nadšení Američana, na kterého přišlo pár desítek lidí. Nebylo by se co divit – spousta lidí, hudebníci především, slušně řečeno s úspěchem zblbnou. Dost možná zblbnul i on, na jeho představení se ale nic nezměnilo. Pořád to byl ten roztomile dojatý kluk z USA, kterého baví to, co dělá.

Kdo se v pátek večer dostal do pražské Sedmičky, aniž by mu u vchodu odmítavě zamávali rukama před obličejem, měl vyhráno. Jednak se dostal z té ukrutné zimy a nemusel zpátky přes větrný strahovský vrchol, a jednak se dočkal show, která stála za tu trochu mačkání. Nebo v jako mém případě divně křečovitého stání na barové židličce. Naštěstí zpěvákovy tendence neustále vyskakovat a vystupovat na bedny nakonec zajistily výhled i těm lidem, kteří nuceně uvízli na baru. Pro šťastlivce a nadšence v kotli pod pódiem, byl pak koncert ve znamení neustálé komunikace se zpěvákem, zběsilým tančením a skákáním. Uznale před nimi smekám.

Během koncertu zazněly písně z obou alb. Největšího potlesku a hystericky milých výkřiků se dostalo písním The River, The Woods, This is Our Science nebo Holy Water (všechny z posledního alba), nic ale nemělo na dvě nejúžasnější písně z alba Pomegranate, totiž The Wondersmith and His Sons a Two Years Before the Mast. Osobně z nich dostávám nekontrolovatelné záchvaty nadšení a jsem ráda, že ostatní návštěvníci Sedmičky na tom byli evidentně stejně – nikdo nemůže popsat atmosféru, jaká během produkce obou písní vznikla.. Možná snad totální extáze.

Jediné, co bych lehounce vytkla, byly někdy až nesnesitelně dlouhé proslovy mezi písněmi. Ano - byly vtipné, dojemné, připadali jste si jako v útulném obýváku s kamarádem, ale když už prostoje trvají déle než samotné písničky, tak si v duchu žádáte jejich zkrácení. Ale možná ze mě mluví jen namožené nohy z pozice a lá postižená volavka, kterou jsem na barové židli zaujala, abych lépe viděla.

Každopádně - jestli bude šílenství kolem Astronautalise stoupat takto strmě dál, tak ať si příště rovnou zarezervuje ten Strahov celý...

Foto: Kryštofotí