Novinky

The Black Keys - Arena Halle/Berlin, 28.1.2012

Stejně jako netřeba představovat Berlín, město, po kterém se procházejí andělé a dávají na vás pozor, nemusí být patrně představena ani kapela The Black Keys. Po vydání vychvalovaného posledního alba El Camino (2011) se tváře Dana Auerbacha (kytara) a Patricka Carneyho (bicí) na vás koukaly dokonce i z českých internetových stránek, píseň Lonely Boy zaplnila sociální sítě a v nejedné mysli se objevila myšlenka, která nedává spát každému správnému hipsterovi, totiž je to ještě dost alternativní, aby to mohlo být dobré. Nebezpečný strašák mainstreamu, který se objevil společně s oznámením, že The Black Keys budou hrát v berlínské Arena Halle, kam organizátoři hodlají nacpat sedm a půl tisíce lidí, rozevřel své chřtány.

Zároveň se objevila nejistota, co vlastně můžete čekat od takhle obrovského koncertu kapely, kterou byste nejraději viděli v prosotru velikém maximálně jako Divadlo Archa. Do proudu lidí směřujících na koncert jste se zařadili skoro už ve chvíli, kdy jste vystoupili v Kreuzbergu z U-bahnu. I kdybyste neškatulkovali podle oblečení, šílený a nedočkavý výraz v očích návštěvníka koncertu mluví sami za sebe. Vědomí, že jste obklopeni několika tisíci lidí, kteří mají namířeno na stejné místo jako vy, může při každém kroku v leckom vyvolat touhu se rychle otočit a utéct, přání zalézt si raději do nějakého malého klubu nakonec ale naštěstí nezvítězilo. Přes lehké tápání kudy jít vás nakonec masa lidí sveze až do Arena Halle – koncertního sálu, který mě osobně velmi příjemně překvapil. Čekala jsem nějakou divně moderní halu, nakonec mě ale uvítala cihlová budova, u které svítily červené žárovky. Při pohledu na velikost sálu jsem se potom definitivně přestala bát, že se někde budu bez dechu tlačit a lapat po kyslíku. Organizátoři se alespoň v tomto kroku zachovali poměrně inteligentně a koncert nebyl předimenzován.

Díky slastem indické restaurace a zmatkům kam jít s lístkem, který byl zakoupen on-line (tj. držíte v ruce pomuchlaný papír - vytisknutý e-mail a do poslední chvíle nevěříte, že vás tam pustí), jsem předkapelu Portugal.The Man prachsprostě prošvihla. Na The Black Keys jsem ale už připraveně stála skoro na konci haly, protože prodírat se davem lidí bylo bez superostrých loktů prakticky nemožné. Nemám moc ráda, když coby prcek stojím vzadu a své milované kapely vidím sem tam mezi hlavami ostatních diváků, v tomto případě ještě navíc coby malé postavičky někde na podiu. Jakmile se ale rozezněla první píseň Howlin‘ For You, přestal pro mě okolní svět existovat. Jednak vás vůbec nenapadne, že by mohli otevřít koncert zrovna touhle písní. Na albu Brothers je sice jednou z nejlepších, ale po posledním albu El Camino byste čekali otvírák jiného, více skočného kalibru. První bod pro The Black Keys. Jejich skóre se začalo zvyšovat hned u druhé, už poněkud očekávatelnější písně Next Girl, kdy se vám kolena začínají podlamovat už při prvních tónech bicích. Někdo má prostě závislost na heroinu, já na zvucích elektrické kytary. Nenaděláte nic.

Příjemné překvapení z toho, že se The Black Keys rozhodli hrát starší kousky, přetrvalo ještě další půl hodinu. I přes dobrý pocit, jak to všechno hezky klape, jak jim to klukům šikovným pěkně hraje, jste ale přesto měli divně nejistý pocit v oblasti žaludku. Něco tam prostě chybělo, malinké pomlasknutí, které by koncertu dodalo další, zatím nejasný rozměr. Až teprve, když podium opustili hráč na klávesy a baskytaru (jména čistě koncertní a nepodstatná), jste se konečně ocitli  na koncertě The Black Keys. Zvuk jen dvou nástrojů, energie dvou lidí. Není divu, že v tomto intermezzu (klávesy a basa se na podium později vrátily neb některé písně z nejnovějšího alba se bez nich neobejdou) si Auerbach a Carney užívali nejstarší, čistě bluesrockové písně. Neuvěřitelné chvíle, kdy kytara kvílela a improvizovala skoro pět minut a bicí se už vůbec nedaly zastavit. Bohužel se pocit chvil nakukujících z dávné minulosti jejich začátků, mísil s bolestným vědomím toho, že stojíte uprostřed obrovského hangáru, kde navíc nekvalitní zvuk (alespoň v zadních řadách) ruinuje veškerou nádheru.

Písně ze starších alb krásně nastolily atmosféru, ubezpečily dav, že je skutečně na koncertě kapely, kterou posloucháte takřka každodenně již pěknou řádku let. Až teprve potom si Auerbach a Carney dovolili pohrát s novými věcmi. O tom, že se jim to povedlo, svědčí pro mě snad nejkrásnější moment celého koncertu - píseň Little Black Submarine. Skladba křehká a nádherná sama o sobě, měla na živo energii takřka smrtelnou. Přechod z pomalých tónů k těm úderným, kvílivým, který na albu trvá pár vteřin, znamenal pro Arena Halle minutu ticha ve tmě, kdy napětí a touha po pokračování se snad dala i krájet. Dokonalá krása. Lonely Boy pak byl jen logickým vyústěním všeobecné horečky.

Hodně lidí během přídavků odchází. Většinou to není zas až tak ke škodě, v tomto případě však ti nemnozí krutě prohloupili. Při první písni přídavkového setu Tighten Up, kdy se nad podiem rozsvítila do té doby nepřítomná obrovská disco koule, a to nejdříve stříbrně a pak zlatě, vám prostě jen spadla brada nad tím, jak je možné, že po hodině a půl mají ti dva ještě energii předvést něco takového. Dokonalá show, která si tak trochu dělá legraci sama ze sebe. Závěrečné rozsvícení prostého nápisu The Black Keys to jen potvrzovalo.

Nejspíš to nebyl nejlepší koncert v mém životě. Jako mínus by se dalo reflektovat ledacos - zvuk, pokulhávající organizace, množství lidí, které brání užít si koncert přesně tak, jak chcete. Jedna jediná věc šla ale mimo veškerou kritiku – The Black Keys. Alternativa nebo mainstream, Dan Auerbach je perfektní kytarista a Patrick Carney je bůh mezi hráči na bicí. Nemáte kvůli nim debilně zamilovaný úsměv, neklepou se vám pak dva dny ruce. Ale při vzpomínce na některé chvíle z jejich berlínského koncertu si prostě spokojeně zavrníte. A to je dobře.