Začínal s postpunkem, tak jako mnozí z jeho generace. V osmdesátých přehodil výhybku k novoromantismu a synth popu, ale postupem let vyměnil pozlátko diskoték, lesklé oblečky a šminky za temnotu gotických krypt a chlad industriálního řinčení.

Ani po více než třech dekádách na hudební scéně nezní žijící legenda new wave Gary Numan vyčpěle. Jistě, „palec na tepu doby“ Numan již nedrží, nicméně novinka Dead Son Rising i tak snese přísná měřítka.

Numan je bezesporu vlivná a inspirativní persona. Ti, kteří propadli úchylnému kouzlu sitcomu Mighty Boosh, vědí, o čem hovořím. Ale nejen Vince Noir v podání Noela Fieldinga si oblíbil Numanovo odtažité androgynní kouzlo. Vzpomeňme Nine Inch Nails, respektive Trenta Reznora nebo naposledy Battles, na jejichž posledním albu Glass Drop (2011) Numan hostoval.

A co mají NIN společného s Gary Numanem? Když tedy pomineme fakt, že ani parta kolem Trenta Reznora už nějaký ten pátek neudává tempo a směr hudebnímu vývoji? Spřízněnost je doložena nejen industriálně břitkým soundem a statutem Numana jako hosta na koncertech Nine Inch Nails. Při poslechu Dead Son Rising lze spekulovat nad tím, kdo koho inspiroval víc, zda Gary Numan Reznora, nebo naopak. Reznor má evidentně naposlouchány Numanovy nahrávky a Numan se zase od NIN nechal inspirovat zvukem, který si v mnoha ohledech na novince nezadá s těžkotonážním soundem, jak jej Reznor představil na stylotvorných albech Pretty Hate Machine či The Downward Spiral. Numan stejně jako Reznor s oblibou využívá kouzlo kontrastu a tak vedle syrových songů staví vyklidněné skladby postavené na zvuku piána. Některé ze skladeb z Dead Son Rising by tak klidně mohly figurovat na nahrávkách NIN.

Gary Numan nepřináší na svém novém albu nic nového, natož převratného. Dead Son Rising staví do značné míry na recyklaci letitých postupů, bez zásadních inovací. Výsledek je ovšem, nehledě k této výtce, nad očekávání uspokojivý.

Gary Numan - Dead Son Rising
11 skladeb / 53 minut
vydavatel: Mortal Records

65%