Novinky

Temná reflexe současnosti

Křesťan.jpg Robert Křesťan - 1775 básní Emily Dickinsonové
41minut, Venkow (Universal)

Jak to ten chlap dělá, nechápu. Na co sáhne, to jednoduše stojí za to. Po úspěšném albu Pohlednice, zvukově i aranžérsky velmi bohatém, s několika významnými hosty a velice pestrou skladbou převážně optimisticky laděných písní, jsem si říkal, co bude dál. Přemítal jsem, zda je možné ještě více zahltit instrumentář písní, lépe hrát sóla, pozvat si ještě více hostů zvučných jmen, psát ještě komplikovanější texty... nebo naopak Křesťan přitvrdí, "zrockovatí" nebo "zfolkovatí" ? Během minulého roku se však udála zásadní věc. Rozpadla se Druhá tráva, což Křesťan vysvětluje slovy: "měli jsme pocit, že v muzice, kterou jsme hráli, jsme vyčerpali všechny možnosti a přestávali vzájemně komunikovat". Na výsledný sound nové desky měl tento fakt ale pramalý vliv; doprovodná skupina (někdy Malina band) se s Druhou trávou skoro shoduje - kromě baskytaristy Jiřího Meisnera.

Na sklonku minulého roku vyšlo nové album 1775 básní Emily Dickinsonové, které Křesťan vydal pouze pod svým jménem. Jako jediný host na albu, příjemně oživující celkový zvuk kapely, je Stano Palúch na housle. Žádná zásadní proměna, zvuková, textařská, se ale oproti předchozím počinům pochopitelně nekoná. Nový Křesťan ještě více "zpísničkovatěl"; písně obdařil jednoduššími aranžemi, a dá se říci, že mírně přitvrdil. Songy jsou tedy oproti dřívějšku čitelnější, přehlednější. Texty, protkané spoustou metafor a literárních odkazů, mi připadají ještě melancholičtější, drsnější, jak odrážejí intimní pocity autorovy i realitu dnešního světa za posledních pár let.

Brigádní prapory vlály v houštinách slov
a ve chvílích ticha zněl zdáli kalašnikov
bríza k nám do krytu hnala nasládlý pach
ty ses mi s úsměvem dala v rozvalinách.
Jsme krásní a zvoní nám zbraně po celé Galileji
když Bůh je na naší straně kdo je na její...

(Třináct pravd)

Písně tak navozují spíše zamyšlenější, zádumčivější, až vysloveně pesimistickou atmosféru a předkládají autorovy nepříliš světlé vize do budoucího fungování světa, což autor v jednom rozhovoru výstižně shrnuje slovy: "...očekávané smíření světa se nekoná..."
Dominující spíše chmurná nálada alba je nejen v hudební rovině přerušena pouze countryovou hitovkou Když jsem jí zpíval a neméně chytlavou Na španělských schodech. Vůbec nechápu ignoranství většiny českých rádií; tohle jsou totiž opravdové HITY - písně, co mají hlavu a patu a hlavně nosnou melodii.

Na španělských schodech se stmívá
a v zátylku světa zní zlo
jsi nenápadná a nepůvabná
ale chtivá jak Napoleon
Právě se protrhly hráze
právě teď nevím co s tím
právě jsem zaplatil draze
právě jsem zapálil Řím.

(Na španělských schodech)

Robertův mimořádný hlas je čím dál vyzpívanější, důvěryhodnější. Jistý v klidnějších místech, ale nejpůsobivější ve vyšších, vypjatějších polohách, kdy se naplno projeví "jemná" drsnost charakteristického nakřáplého hlasu, umocňující naléhavost páně básníkova sdělení.

Nadále tedy trvá (naštěstí ?) Křesťanova "neschopnost" (nebo nechuť ?) psát jednoduché a nekomplikované optimistické písně. Na rozdíl od upachtěných, pracně vystavěných kompozic některých svých žánrových kolegů ale působí jeho "složité" písničky svěže, přirozeně a lehce. Přesto doufám, že do budoucna se stávající procento zastoupení pozitivně laděných kusů zvýší (Roberte měj na paměti potenciální deprivanty z řad posluchačů !).
Nedá se nic dělat, Křesťan tímto albem potvrzuje výjimečnost své skladatelské osobnosti nejen v českém hudebním prostředí. Píše se snad o nejednoznačných (negativních) skutečnostech lépe a snadněji?

autor je redaktorem webu http://tune.wz.cz