Novinky

Caribou Vibration Ensemble - Scala, Londýn (UK), 8.12.2011

Londýn je asi nejzábavnější město na světě. Každý den tu můžete zajít na koncert, který by mohl aspirovat na koncert roku. Některé akce očekávání nesplní; jiné však očekávání naplní stoprocentně a ještě je mnohonásobně předčí. Koncert Caribou Vibration Ensemble byl vyprodaný několik týdnů předem; zdá se, že jména Caribou, Four Tet a James Holden táhnou i v hlavním městě kultury a umění.

Před velkou parádou publikum bavili novozélandští Orchestra of Spheres. Výraz „bavili" zde nepoužívám nahodile: čtveřice ve svém projevu sází na šílené kosmické kostýmy, neobvyklé nástroje a vtipnou choreografii. Hudebně se pohybují někde na pomezí indické hudby a alt-folku a jako by mezi slovy sdělují "neberte ten život tak vážně".

V pauze se klub zaplňuje do posledního místečka a nervozita v publiku vzrůstá s počtem kabelů, které jsou instalovány na pódiu. Mezi techniky zahlédnu Kierana Hebdena (Four Tet) a Dana Snaita a srdce mi tluče až v krku. Cítím v kostech, že se schyluje k něčemu velkému.

Když jsem Caribou viděla před téměř čtyřmi lety v pražské Lucerně, byl to pro mě zásadní večer. Přívaly energie, které je schopen tento vzhledem nenápadný mužík vysílat do publika, se mnou zamávaly, a já se ještě několik dní poté cítila, jako kdybych létala na endorfinovém obláčku. Four Tet mi doposud nebylo dopřáno, James Holdena taktéž. Ne nadarmo se však Londýnu přezdívá „město splněných snů“.

Caribou Vibration Orchestra se skládá z celkem 10ti členů. Dva bubeníci, čtyřčlenná dechová sekce a již několikrát výše zmínění speciální hosté - Kieran Hebden, který obstarává syntetizátory a elektroniku, a James Holden se speciálním syntetizátorem, který se vzhledem i velikostí podobá sálovému počítači a je propojen s bicí soupravou jednoho z hudebníků. Když se tento kolos postaví na pódium a začne vydávat první tóny, lidé šílí. Postupně rozpoznávám Bowls, všemi těmi syntetizátory pozměněnou takřka k nepoznání. Dechová sekce dodává celému vystoupení atmosféru swingového večírku, Four Tet zase tlačí na basovou linku, takže se některé pasáže písní podobají spíše dubstepové tancovačce. James Holden celou dobu poskakuje za svým masivním syntetizátorem a působí tak spíše jako šílený nerd, než jako jeden z nejlepších DJ's současnosti. Strůjce všeho, Caribou, skromně postává na boku pódia za mikrofonem s elektrickým syntetizátorem v ruce, aby občas přeběhl k bicím a počestoval je několika přesně mířenými údery.

Publikum je ve varu, doposud jsem v Anglii nikdy neviděla během koncertu tolik nadšených, tancujících lidí. Atmosféra je vskutku pekelná, a to nejen díky husté mlze, která je vypouštěna z všudypřítomných mlhostrojů. Postupně se dostane na většinu písniček z aktuální desky Swim - Hannibal, Jamelia, Kali, Odessa, zazní i starší a méně známe tracky z alb Andorra a The Milk Of Human Kindness. Ke konci se z publika ozývá stále častěji: Sun, Sun, Sun. Je celkem jasné, že bez téhle pecky domů nikdo z přítomných neodejde.

Dočkáme se. Sun, Sun, Sun se začne ozývat i z pódia. Basová linka se kroutí pod rukama Kierana Hebdana a Jamese Holdena, Dan Snaith si bere do parády bicí. Sun. Sun. Sun. Takhle horko mi už dlouho nebylo. Pak přichází na řadu sólo Four Tet. Remixy se dostává až k něčemu, co připomíná Born Slippy od Underworld. Sun. Sun. Sun. Totální extáze na závěr nejlepšího koncertu letošního roku.