Novinky

The Black Keys - El Camino (2011)

Začínali docela nenápadně. Dva kluci z Ohia – Dan Auerbach a Patrick Carney – milovali blues rock a bluesgrass, k tomu hráli na kytaru a na bicí a to tak nějak stačilo. Jak debutové album The Big Come Up (2002), tak druhé v pořadí Thickfreakness (2003) byly nahrány během několika hodin v bytě Carneyho.  Jsou to alba krásně syrová, bluesrocková, je na nich znát prostředí i doba, kdy vznikaly. Na podobné, ale daleko propracovanější lince pak následovaly alba Rubber Factory (2004) a Magic Potion (2006). Sice to byla krása čistá, ale tak trochu už ohraná. Chtělo to změnu a tak přišla alba Attack & Release (2008), ale především Brothers (2010). Najednou tam bylo daleko více vtipu a hravosti, rock převažoval nad blues, fanoušci se jen rojili a ceny za nejlepší alternativní kapelu či album aby si Auerbach Carney odváželi z podií v obřích nákupních vozíčkách.

A teď přichází El Camino (ve španělštině cesta, silnice). A všechno to, co jste si o The Black Keys mysleli, můžete rovnou strčit někam do hlubokého šuplíku. Tohle album je jiné než všechno, na co jste od nich byli zvyklí. The Black Keys za posledních dvanáct let udělali obrovský skok. Od pomalého bolestivého bluesového rocku k  profesionální a konstantní rockově bluesové desce Brothers. Byla tam logika a byl tam vidět jistý vývoj. Vyprodané evropské turné svědčilo o tom, že lidem se tahle jejich cesta líbí. A najednou udělali The Black Keys jedinou správnou věc, kterou udělat mohli – rozhodli se trochu z té cesty vybočit, aniž by se zpronevěřili svému přesvědčení.

Možná je to trochu „vina“ Briana Burtona aka Danger Mouse, producenta, který s The Black Keys spolupracoval již na posledních deskách, možná to je jen prostá potřeba zahrát si něco jiného než bluesově tklivá kytarová sóla (proto ta deklarovaná inspirace The Cramps a The Clash) – tak jako tak je El Camino album velmi mezi žánrové. Hned první hitovka Lonely Boy naznačuje, že to bude poněkud drsnější jízdá. Píseň má v sobě skoro neřízenou punkovou energii, shozenou v refrénu ženskými sbory. Chytne vás a nepustí, zpíváte si jí ještě tak půl roku. Prostě klasický rádiový hit. Oprava – klasický hit rádií mimo Českou republiku. Píseň Sister je  šmrnclá 70. a 80. léty, dokonalá balada Little Black Submarine se v závěru pro změnu rozehraje zběsilými zeppelinovskými kytarami. Co píseň, to překvapení. I když to zní jako hrozivé klišé, tak je celé album prostě strašně živé a naplněné energií. Jakoby The Black Keys chytli druhý dech, respektive ještě silnější než ten dosavadní. A přesně ve chvíli, kdy se to od nich nečekalo.  

Po několikaletém poslechu The Black Keys jsem už byla trochu unavená těmi náročnými bolavými písněmi. Texty na El Camino totiž nejsou zrovna procházka růžovým sadem, ale po hudební stránce to je krásná ledová sprcha, která musí z těžké melancholie probudit každého. The Black Keys se povedlo něco, co málokomu ne. Věrní fanoušci, kteří znají práci The Black Keys od začátku, dokážou pochopit, proč vypadá El Camino tak, jak vypadá, chápou kontinuitu, důvody a dostává se jim energie na té dlouhé blues rockové cestě životem. Ti, kdo o The Black Keys zatím neslyšeli, mají zase skvělou příležitost, jak je poznat. Je tam totiž trocha všeho, čím jsou. I toho, čím teprve budou.

The Black Keys – El Camino (2011)
11 skladeb
Label:  Nonesuch Records