Novinky

re:wizje sztuki 5, Palac kultury i nauki, Varšava (PL), 3.12.2011 (2)

Večer začínalo netypicky těmi nejexperimentálnějšími výstupy. První z nich se popisuje nejhůř. Jedná se o alternativní vokální Gre Badanies pod vedením Sean Palmer wra Programem na hranici mluveného slova a vytváření zvukového soundtracku představili filosofický kus Bajka o uchu Polany. Epický poem o malé dívce s příklonem k rutinním maličkostem (přecházení silnice, padání listí) měla knižní formu s vypravěči i komentářem k ději. Krylo se za ní mnoho existenciálních otázek, ale nebylo lehké pojmout celé sdělení. Bajka obsahovala jak příběhové, tak výrazové absurdity, ale jazyková složka mi často zanikala pod tou expresivní. Ta význačná množená intenzita, např. afektu či zděšení, působila chvílemi až hororově. Výstup ovšem zjemňovala skupina Analog Vizuals – pod meotary se tentokrát kapaly a nalívali tekutiny různých konzistencí i barev. Jak kouzelné kreace a obrazy tvořili, lze vidět na fotografiích.

Aniž bychom si měli moc šanci odpočinout, vsunula se z pódia mezi lidi skupina Shofar. Poměrně těžký, mezi-žánrový repertoár nemá místní kořeny. Odkazuje k tomu již název: šofar je zvířecí roh používaný při židovských slavnostních příležitostech. Tyto vlivy přináší a zároveň dále studuje kytarista a skladatel Rafael Rogiński, nyní žijící v Izraeli. Vlastník jedné z nejkrásnějších poloakustických kytar, které jsem kdy viděla, umí zázračně přecházet z rock´n´rollového drnkání k hypnotické hře chasidských písní. Ty nabourává jazzový saxofon. Při baladickém rozjímání kytary se Mikołaj Trzaska držel v mírné poloze flétnového trilkování, v drtivé většině koncertního času byl ale ve stoje a hrál silou parní lodě. Improvizované pasáže free jazzu se nekonečně střídali s hypnotickými nápěvy duchovního vytržení a naše odevzdané přikyvování podporoval Macio Moretti, bubeník neschopný opakovat se. Když jsem po koncertě Rafaelovi pověděla, proč jsem tak zaskočená – bylo to radikální, jímavé a nečekané – byl spokojen. K čemu by byla hudba, která má dopředu pochopitelný účinek či očekávatelné limity, ptal se mne…

K bonbónkům festivalu patřil bubeník Hubert Zemler s projektem MOPED a kontrabasista Wojtek Traczyk. Oba představili svým sólovým výstupem osobitý pohled na možnosti nástroje a na možnosti hráče. Uvádím je pro úplnost a pro fajnšmekry – oba se honosí nebývalým kreditem a hudebním směrem. Traczyk spojuje free jazz se sakrální hudbou, Zemler všechno se vším. Některé ukázky zní jako zhýralé ortodoxní bubenictví bez vize, se sofistikovanými projekty to ale dopracoval až k čtvrtému místu na hudební olympiádě.

Já jsem dala přednost neznámé kapele z rodiny indie-folku. Lákalo mne (SWE) v popisku. Promise And The Monsters jsou dvě podmanivé krásky. Ovládly severská poetiku a s hlasy víl kreslí ženské motivy ve folkovém hávu. Mají lehkost Kings of Convenience, aranže táhlých krajin jako Jońsi a sílu drsných, nehostinných břehů. A i když je sladkobolných kapel habakuk, elfí Billie Lindahl se odlišuje - těžko uvěřitelným hlasem podobným v něžných polohách Feist a v ostrých polohách Björk. Doma je na labelu Imperial Recordings, hned vedle José Gonzalese a sluníčkového Melpo Meneho. Kytary, flétny a hra o hrany sklenic dávaly vzniknout pampeliškové a křehké atmosféře, z které se jen těžko vzpamatovávalo.

Finální potěšení zajistila polská hvězdička Kari Amirian. Je jí plný internet – před vydáním debutu propůjčila skladby k poslechu na last.fm a má opravdu pompézní propagaci. Připravovaná deska Daddy Says I´m special vznikala poslední tři roky, během kterého si ji Polsko naprosto zamilovalo. Ať řekla na koncertě cokoli, lidé šíleli.  Je mladá, krásná, milá a umí se stylizovat. A nedá se jí moc upřít, i když je to chvílemi jen předvídatelný indie-pop. Pokud dokáže za klavírem evokovat Siu nebo Norah Jones (měkoučkou dikcí a srdceryvnou hrou) a vládne osobním šarmem Alison Goldfrapp, prominete ji i nucené pozlátko. Např. akutická kytara a kontrabas na okrasu budí dojem dobrého producentského tahu, ale po shlédnutí nahrávacích session vím, že zní její skladby opravdově v jakékoli obdobě.   

Kdo nechtěl koncerty, oficiality nebo davy, procházel se „posloucháním“. Společnost ArtBaazar revitalizuje trh se zvukovými, ne pouze hudebními vinyly a obnovují tradici dílny Alma Art, která se zabývala zvukovou tvorbou určenou výlučně pro galerie a muzejní aktivity. Re:wizji sloužili jako průvodní přechodník, pokud jste na ně narazili cestou skrz palác, nebo jako relax, když jste si je našli v tichých koutech křídla. Nejvíce mne zaujal Ameboid Mariusze Tarkawiana (dub, ambient) a umístění post-punkové hry LES DENSES MACABRES ve schodišťové hale s obrovským průtokem lidí. Tam vynikla pointa re:wizje vinylů: upozornit na specifika zvukové nehudební produkce, ale také umožnit lidem vnímat auru míst a najít se. Najít se uprostřed umění všeho druhu, pozorovat, co mění, a být s ním. K tomu je taková revize někdy nezbytná. Budu si ji dělat pravidelně, i neoficiálně.