Novinky

Scrape Sound Night Live / Alternativa 2011, HooDoo Club, 23.11.2011

Představovat festival Alternativa je asi lehce zbytečné. Lidé, kteří se zajímají o hudbu, jež se vymyká nudnému proudu oficiálně zbožňované muziky, tento festival znají a podporují už osmnáct let. Představit HooDoo klub je poněkud více na místě, vzhledem k tomu, že Scrape Sound Night byla jednou z prvních velkých akcí, které se v těchto prostorách na Korunní ulici odehrály. Lehce industriální vzhled budovy bývalého pivovaru nutně navozuje pocit, že strohost a železo vás čekají i uvnitř. O to větší bylo překvapení ze schodiště připomínající vstupní halu nějaké horské boudy v Krkonoších. Dřevěné zábradlí a světlé schodiště, široké lavice, támhle za rohem asi bude lyžárna a pokoje s palandami. Lyžařské kurzy střední školy jsem vždycky bojkotovala. Na zimě a horách mám ráda snad jen to svařené víno a pohled z pod deky na zasněžené hory za oknem.  HooDoo klub aka horská chata mě proto moc nenadchnul. Ale podobně jako na lyžácích nejde o lyžování, tak v HooDoo nešlo o vstupní halu. Dva koncertní sály – Černý a Červený byly překvapením pro všechny. Nechci to zakřiknout, ale snad a konečně se v Praze rýsuje klub, který vyhovuje jak kapacitou, tak inteligentním řešením sálů.

Pink Mountaintops 

Jako předkrm vystoupili Pink Mountaintops. Stephena McBeana jste mohli vidět v rámci koncertu Black Mountain letos v Lucerna Music baru. V HooDoo vystoupil společně s Gregem Foremanem, který je pro změnu znám z účinkování s Cat Power. Na první pohled nesourodá dvojice zarostlého divného hippíka McBeana a svalnatého Foremana s účesem alá Tokio Hotel si po hudební stránce sedla dokonale. Nicméně, po několika písních vás ta monotónnost už trochu unavovala. Ano, bylo to našlápnutý, Foreman se snažil jak mohl, aby diváky trošku rozhýbal, ale pořád to bylo jedno a to samé. S výjimkou dokonalé písně Sweet 69, která konečně rozhýbala kyčle i posledním ztuhlým příchozím, by bylo vlastně jedno, jestli vidíte Pink Mountaintops naživo nebo je posloucháte v nějakém baru, zatímco si povídáte s kamarády.

Hitman's Heel

Hitman’s Heel byli o něčem jiném. Manželské duo Alexander Hacke (Einstürzende Neubauten) a Danielle de Picciotto se Praze představili už několikrát (naposledy v MeetFactory v rámci své tříměsíční rezidence). Jejich vystoupení tedy nebylo nějakým velkým překvapením. Atmosféra cirkusu nebo karnevalu přelomu 19. a 20.století je podtržena jak kostýmy manželů, tak Alexandrovým vyvoláváním. Nomádský styl života se odráží v jejich písních, které jsou většinou skládány tak, aby mohly být zahrány kdekoliv a kdykoliv. Ne vždy musí být hudba technicky dokonalá, abyste viděli kvalitní koncert. Neznám žádné jiné hudební uskupení, kde osobnosti účinkujících stojí nad samotnou hudbou. S lehkým srdcem jim pak můžete odpustit nějaké menší technické nesrovnalosti. Zazněly skoro všechny písně z alba Hitman’s Heel. Nejdřív jsem se dojala nad duetem Ballad of Lonely Fish, pak si píseň Flowers nominovala na potencionální ideální první tanec novomanželů a při Alexandrově šílení při písní Time is Passing jsem se rozhodla definitivně – ženatý neženatý, jednou si ho stejně vezmu!

Akron Family 

Neustále mi je někdo dohazuje, neustále na ně slyším chválu a stejně. Slyšela jsem je před pár lety v Matrixu a nebavili mě. O poslouchání jejich desek ani nemluvě. Do většího sálu jsem proto šla předem zaujatá a ostražitá. Bohužel mou lehkou nechuť podpořila zrovna scéna s jakousi meditací. Tajemná spirituální hudba, zvednuté ruce a slova o koncentraci nikdy nebyly mými favority. Už jsem málem odešla, když se celá atmosféra změnila. Místo pomalé uspávací hudby se rozeřvala kytara, ozvaly se bubny a začal divoký rej s jednoduchým rytmem a pokřikem. Slova Milese Seatona „we celebrate alternative, long beard and short people“ pak už potvrdila rodící se domněnku, že tahle trojice úvodní duchařskou seanci rozhodně nemyslela vážně. Jejich hudba ostatně stylově chvílemi připomínala Animal Collective nebo Ween a ti se vážně opravdu neberou. Cesta k hudbě Akron Family pro mě bude patrně velmi dlouhou a namáhavou. První kroky jsem udělala právě v HooDoo.

Les Hommes Sauvages

Ne nadarmo se říká to nejlepší nakonec. Nejdříve to s koncertem Les Hommes Sauvages vypadalo nahnutě. Bubeník Thomas byl na poslední chvíli povolán svým big bossem Nickem Cavem (údajně nahrávat nové demo kapely Bad Seeds). Pak si basista Yoyo Roehm namohl záda tak, že se nemohl ani pohnout. Jedinou jistotou tak bylo ústřední duo Kristof Hahn (kytara, zpěv; známý z kapely Swans) a Viola Limpet (zpěv; černé slepecké brýle jedné ze tří slepých myšiček). Náhradního basáka i bubeníka nakonec našli a předvedli koncert večera. Alespoň tedy pro mě a mou úchylnou duši bloumající v hlubokých osmdesátých letech ulicemi Berlína. Po poslechu alb Playtime nebo Trafic jsem čekala spíše pochmurnou sebezničující se hodinku, nakonec byl jejich set našlápnutý jako ďábel. Kdyby na něj jakožto na poslední koncert večera vydrželo více lidí, jsem si jistá, že by se vytvořil poměrně slušný kotel (viz například píseň Bullet In My Pocket). Hned po dotazu Kristofa Hahna, zda-li je někdo alergický na harmoniku, jsem se rozhodla pustit Hackeho k vodě a zamilovat se do toho divného postaršího týpka, který na kytaru nehrál, ale tou kytarou byl, vytvořil z ní svou prodlouženou ruku. Les Hommes Sauvages bylo naprostou třešničkou na středečním dortu jménem Alternativa 2011. Zbývá jen doufat, že se brzy vrátí.

Alternativa festivalu a Scrape Sound se ve středu večer podařilo hned několik úctyhodných počinů. Oficiálně pokřtili nadějný klub HooDoo, přivezli do Prahy kapely, které neznat je hříchem a dokázali, že slovo alternativní nemusí nutně znamenat nudné a pošahané. Kdyby všechny lyžáky byly takové jako ten v HooDoo, tak bych se snad i naučila lyžovat.