Novinky

Ahoi! Pop Festival, 4.11.2011, Kulturhaus POSTHOF, Linz (A)

Pantha du Prince, Darkstar a Dorian Concept - tři jména, která by sama o sobě lákala jet kvůli nim stovky kilometrů daleko. Původně tvořily přímo božské kvarteto - spolu s mladičkou rakouskou pianistkou Anjou Plaschg aka Soap&Skin. Leč kvůli akutnímu zánětu hlasivek bylo její vystoupení pár dní předem zrušeno a přesunuto na 15. února příštího roku. Škoda převeliká, ale my se vrátíme.

Jak jsem již předeslala dříve, komorní atmosféra festivalu byla opravdu více než komorní. Patnáct minut po avizovaném začátku akce  jsme stáli v menším sále asi tři  čtyři Češi a jeden místní padesátiletý pseudo hipster, který naše vyvalené oči okomentoval slovy: "Tohle je prostě Linz".  První tóny Dorian Concept přílákaly přibližně dalších dvacet lidí. Oh, what a crowd! Vídeňského chráněnce Ninja Tune to ale rozhodně nevyvedlo z míry a rozehrál svůj bláznivý kolotoč z EP Her Tears Taste Like Pears. Třičtvrtěhodinový set člověku zamotal mozkové závity tak, že už snad ani nebylo návratu (jeho starší počin When Planets Explode má opravdu příhodný název). Tahle elektronická smršť s prvky hip hopu vytvořila okolo Doriana hermetickou bublinu, vlastní svět, ze kterého se skromné publikum vytrácelo a krátké trvání koncertu bylo adekvátní všeobecné náladě.

Na set druhého účinkujícího se dostavila další dvacítka nadšenců. Vybojovat si místo v první řadě na trio Darkstar znamenalo svižně si proplout poloprázdnem až na kýžené místo. O něčem takovém se mi na polském festivalu Tauron Nowa Muzyka ani nezdálo - tehdy bylo vystoupení situováno do Mary Anne Hobbs stanu s mnohonásobně větším zaplněním. Přesto pro mě tehdy koncert Darkstar znamenal jeden z absolutních vrcholů celého Tauronu, protože live aranžmá jednotlivých skladeb je více než dechberoucí. Tohle trio se skládá z poměrně nenápadných chlápků - Aiden Whalley (synths), James Buttery (vokály) a James Young (beaty a bassy), kteří dokáží vytvořit téměř démonicky podmanivou atmosféru, ať na festivalu, či v malém koncertním sále.  Dlouhovlasý James Buttery, s půllitrovkou whiskey v ruce a chlapeckým hláskem, publikum probodává bohémskými, zpola opilými pohledy a kamarádsky nabádá tři chlápky, sedící uprostřed sálu na zemi, aby si stoupli. Většina live aranžmá byla postavena na podobné bázi. Nenápadný pomalejší začátek, který gradoval s Jamesovým looperem a nekonečným vokálem, fungoval při každé písni naprosto dokonale. Vytvářeli snad trojnásobné délky písní, než čítají studiové verze a i přesto se koncert zdál, jakoby zahráli tři písničky a pak nás nechali osamoceně stát za doznívajících smyček. Darkstar patří mezi ty umělce, kteří naopak vytvoří bublinu okolo posluchače samotného a absolutně ho pohltí. Žádné štěbetání okolo, tohle je jen divák a pódium. 

Černá kápě, dvě jablka, klávesy, kovová nářadíčka a z poloviny zaplněný šál. Německý hudebník a producent Hendrick Weber aka Pantha du Prince byl pro většinu návštěvníků jistě hlavním lákadlem, proto se drtivá většina účastníků festivalu nezdráhalia dojít až na jeho vystoupení. První tóny Lay in a shimmer z alba Black Noise (Rough Trade Records), které internetový server Pitchfork zařadil do Best New Music roku 2010, dávaly tušit, že  Pantha se s novým albem posunul blíže k minimal-technu, než kdy dříve. Atmosférické zvuky pro něj tolik charakteristické se ale, nejspíše vinou zvukařů, ztrácely v hutném beatu, který místy opravdu rval uši. Nálada písně Stick to my side nejlépe reprezentuje taneční entuziasmus diváků, který já ale nebyla schopna po vystoupení Darkstar sdílet. Pantha du Prince patří rozhodně k velice zajímavým hudebním počinům, ale místy jsem si říkala, o co vlastně organizátoři akce usilovali. Na jeden večer, když vezmu v potaz avizovanou účast Soap&Skin, šlo o velmi dichotomický program a v konečném důsledku byla asbsence Anjy možná i k dobru, protože slyšet Panthu du Prince a ji v následném pořadí by nevytvořilo kýžený požitek ani z jednoho.