Novinky

Iceland Airwaves - OFF venue, Reykjavík (IS), 12.-16.10.2011

OFF venue program je snad jednou z nejkrásnějších věcí na festivalu Iceland Airwaves. Dodává mu onen zvláštní rodinný nádech, tolik typický pro Island. Jelikož oficiální program festivalu začíná každý den až v osm hodin večer, vyplnili si tvořiví a akční Islanďané odpoledne jak jinak, než opět hudbou. Kavárničky, hospůdky, ulice, obchody, domovy, zkušebny, kino, to vše se v průběhu pěti festivalových dní rozezní minimálně jedním koncertem. Ale v průměru tak pěti denně. A co je zvláště pro našince poměrně zarážející, všechny tyto OFF venue koncerty jsou zdarma. A přesto je Iceland Airwaves podporuje a jejich program zveřejňuje v oficiálním bookletu festivalu.

Hned první den jsme si naplánovali islandskou lahůdku v podobě Berndsena. Předpokládáme-li, že svou hudbu dělá s nadsázkou, pak tenhle výborný zpěvák zamýšlí parodovat disco hudbu 80.let. A má to neuvěřitelný styl. Na pódium (stan potavený vedle restaurace v centru města) přišel v růžovém svetru se srdíčkem, což dovršil jeden z diváků, který mu zapůjčil na jednu písničku růžovou zaječí čepičku, která mu neuvěřitelně sedla. Běh na místě, pohyby připomínající box, slaďoušské pohledy, to vše vykouzlilo smích na nejedné tváři v publiku, ovšem uznalý smích, neboť jeho hudba je vážně dobrá a stojí za poslech.

Se zastávkou ve vedlejším knihkupectví, v jehož nejvyšším patře ukolébávala diváky sedící po zemi svou poklidnou hudbou kapela Vigri, jsme spěchali zabrat si židličku ve vstupní hale Rekyjavík Downtown Hostelu. „Ahoj, my jsme Young Galaxy a tady ani nepotřebujeme mikrofon.“ zněla úvodní věta tohoto indie rockového kanadského seskupení, kteří se vyznačují zasněným, jako by rozpitým nádechem (ačkoliv naživo znějí o dost více rockověji než na nahrávkách). Mikrofony přesto měli a hrálo jim to dobře. Hluboký hlas zpěvačky mi chvílemi svou naléhavostí evokoval zpěv Dolores O’Riordan z The Cranberries.

Čtvrteční den jsme započali v legendárním KEX Hostelu, jež si vybrala KEXP, rádiová stanice ze Seattlu, aby odtud každé odpoledne živě vysílala. Jelikož jejich výběr nám nebývale seděl, navíc prostředí KEX Hostelu, kerý oplývá prostorem kavárničko-hospody (aneb bar, lavice, křesílka, gauče a před knihovničkou místo pro vystupující umělce), je naprosto výborné pro odpolení pohodu, stálo za to se tam každý den aspoň na něco přijít podívat. Vysílání započal skladatel Jóhann Jóhannsson (mohli jste jej vidět asi před rokem v Čechách v přepychovém Rudolfinu), jenž odehrál v doprovodu smyčců, mašinek a kláves koncert dlouhý snad jen 15 minut. Jenže šetřit se je v průběhu Iceland Airwaves potřeba a to i pro diváky, takže to nakonec vůbec nevadilo.

Následovala jej skupina Mammút, pro mě osobně jeden z největších objevů tohoto ročníku. Tato věkem mladá, převážně dívčí kapela má velmi jediněčný rockový zvuk, zejména díky charakteristickému hlasu zpěvačky Katy. Naživo jsou však nepřekonatelní. Zvláštní pohupování Katy, její až chaotické a panické gestikulace rukami a naléhavé pohledy z poza mikrofonu nás nutí pozorovat ji a snad ani nedýchat.

To se však již blížil čas jít se pokusit narvat do Kaffibarinnu, kde již byla hlava na hlavě a lidé vyčkávající Owena Palletta stáli, kde se jen dalo. A když už se nedalo, stáli alespoň před výlohou kavárny. Owen Pallett je neuvěřitelně milý a nadaný a ve spojení s výborným zvukem, který na takový prostor až překvapil, to byl velmi příjemný zážitek. A to i přesto, že jste koncert přetrpěli namačkaní jako sardinky a samotného Owena jste mohli zpoza hlav před vámi stíjích diváků zahlédnout vždy jen na malou chvilku.

Páteční ráno, ne dlouho po probuzení, jsme se už opět hrnuli do KEXu, kde na nás čekal další objev v podobě amerických indie folkových Other Lives. Hlas frontmana a dodatečné vokály čelistky se nezvykle dobře doplňovali a celkově zvuk této kapely, trochu připomínající dnešní folkově zaměřenou vlnu započatou Fleet Foxes, byl opravdu výborný a právem si tak vysloužili neobvykle dlouhý potlesk. Naopak dosti zklamali navazující skotští indie-rockoví The Twilight Sad. Na nahrávkách zněli slibně, na pódiu však vyzněli jako slabší tuctová kapela s velkým nedostatkem v podobě jejich frontmana, jenž, možná kvůli nervozitě, podával dosti špatný výkon. No a pak hurá do kina (na filmy, o kterých bylo psáno v předchozí festivalové reportáži).

Sobotu jsme si vyhradili pro změnu Reykjavík Downtown Hostelu, kam měla islandská kapela Útidúr čítající kolem deseti členů poměrně problém se vtěsnat a stejně tak diváci, proto někteří zabrali tradičně i místo venku před výlohou. A mě už snad po sté běželo hlavou, jak to ti Islanďané dělají, že jsou tak dobří muzikanti a ačkoliv mají tolik kapel, všechno zní tak originálně. Útidúr jsou opět mlaďoši, kteří díky množství nástrojů vytvořili orchestrální náladu, díky střídání ženského a mužského zpěvu až chvílemi muzikální nádech a to vše proložili energií podobnou Beirut. Naživo pak zaujala především zpěvačka Rakel Mjöll s jejím sebevědomým, lehce šanson připomínajícím vystupováním i zjevem.

Navozením příjemné nálady připravili půdu pro sedmičlenné Raised Among Wolves, kteří dorazili z rodného Dánska. Znáte koncerty, během kterých se musíte neustále usmívat jak připitomnělí? Tak to byl přesně ten případ. Jejich vystoupení mělo krásnou atmosféru umocněnou ještě tím, že nadšení čišelo i ze samotných členů kapely, kteří si s divákami vyměňovali úsměvy. Hudebně to byl takový milý klučičí alternativní pop zabarvený vším možným, doprovázený trubkou, tleskáním dlaní či hraním na kus kovu.

V neděli bylo možné shlédnout v Nordic House film Vincenta Moona, Temporary Copenhagen, mapující zhruba 8 kapel současné Kodaně, či nový, výtečný snímek od Sigur Rós, INNI. V KEXu, již bez rádia, vystoupili téměř instrumentální experimentální MIRI, kteří však v brzkém odpoledni nevyzněli tak, jak by si zasloužili. Projekt Cheek Mountain Thief spíš zaujmul příběhem ohledně jeho vzniku (aneb jak se britský písničkář zamiloval do Islandu, do jehož severní vesničky Husavíku se uchýlil a pomocí nástrojů a vybavení místních si sestavil malé studio, kde za doprovodu taktéž místních hudebníků nahrál za 2 měsíce album), hudba samotná pak nebyla špatná, ale už tak nějak zapadla mezi vše ostatní.

Stejně jako hlavní festival, i OFF venue program nabízel obrovské množství koncertních zážitků. Mohli jste se například i zúčastnit domácí party dvou Islanďanů, během které vystoupili někteří z festivalových účinkujících. Mohli jste narazit na zkušebnu, kde zrovna hráli pro veřejnost Mammút, mohli jste se jen tak procházet po ulici a stát se svědky improvizovaného koncertu. Výhodou OFF venue též bylo, že mnozí vystupující hráli během festivalu, ať už v rámci oficiální či té neoficiální linie, vícekrát (někteří třeba i osmkrát), takže pokud jste je nestihli napoprvé, nemuseli jste truchlit. Jen to opět chtělo trochu toho plánování.

Chcete-li zažít ten pocit, když celé město dýchá hudbu snad ze všech svých koutů a když se stírá rozdíl mezi diváky a vystupujícími a jen ta tvořivá energie se vznáší všude ve vzduchu, neváhejte a příští rok vyražte na Island.

Foto: Lukáš Janičík (Other Lives)