Novinky

Susheela Raman, Palác Akropolis, 24.10.2011

Nemáte asi ani moc jinou šanci dělat něco jiného, když se narodíte rodičům, co imigrovali z Indie do Velké Británie, aby se za pár let přestěhovali do Austrálie. Z domova na vás útočí tamilské melodie, které se mísí se zvuky londýnského punku a rocku, aby se vám hlava úplně zamotala blues a soulem, se kterým se seznámíte v zemi klokanů. Jestli něco má nést nálepku world music, tak si to zaslouží právě práce Susheely Raman. A přesto se z této škatulky vymyká a je těžko uchopitelná. Dávat ji do jednoho pytle s Asian Dub Foundation prostě nemůžete, i kdybyste se na sto krát snažili. Nejpatrnější je to asi na jejím posledním, v řadě už pátém albu, které se jmenuje Vel (2011). Zde nejvíce se jí povedlo propojit indický svět bohů se světem západních řvoucích kytar. Nutno ale upozornit, že té Indie tam přece jen je krapet více. Což se ostatně ukázalo i na pražském koncertě.

A to právě bylo něco, s čím jsem se musela tak nějak smiřovat minimálně první půl hodinu koncertu. Člověk se těžko zbavuje očekávání, které si sebou na koncert, nebo kamkoli, přináší. Můj obraz Susheely Raman byl zatížen spíše písní Raise Up, tedy anglicky zpívané písně, kde se indické tóny ozývají jako zajímavý doplněk. Prostě píseň, která vás chytá za srdce, ale rozumíte jí. Koncert ale odstartoval písní Vel Undu, kde je v pozadí spíše ta kytara, a vy jste se ocitli v zemi, kterou zas až tak dobře neznáte. Antropologové tomu říkají kulturní šok. Přijedete do cizí země, která má jinou kulturu a vám se z toho rozklepou nohy. Nevíte, na čem jste, co můžete čekat, nic neodpovídá zažitým vzorcům chování. Tak asi tak nějak jsem se cítila já. Přistoupit na složitou a jinou hudbu Susheely Raman vás prostě trošku bolí a přesto jste fascinováni a přitahováni temnou krásou jejího hlasu, divným křečovitým tancem, který má velmi blízko k transu. Pokud ale tohle všechno přijmete, odměnou vám bude zážitek, za který byste jinak museli cestovat tisíce kilometrů daleko.

Přes veškeré emoce, které doprovázeli písně z alba Vel, měl koncert velmi pevný řád. Susheela Raman vždy svou píseň představila, řekla o čem je, za jakých podmínek vznikala, případně, co pro ni znamená. Pak jen prostě zavřela oči, aby je otevřela jako jiný člověk, posedlý démonem hudby. Do tohoto stavu ji pomáhali především dva hráči na tabla. Z nich zaujal především Aref Durvesh, o kterém se nedá říci nic jiného, než že má talent od všech bohů, co na světě kdy byli. Jeho ruce jsou tak rychlé, že je ani nestačíte pozorovat. V pauzách pak seděl za tably a foukal si na ně; přísahám, že se z nich snad i kouřilo. Ostatně to byl právě on, kdo mi pomohl oklepat nervozitu – jeho uličnický výraz a nadšení, které měl v tváři, byl příjemným kontrastem k počátečním zavřeným očím Susheely a jejímu soustředěnému a uzavřenému výrazu. Za evropskou stranu, mohu-li to tak nekorektně nazvat, tam pak byl Sam Mills, kytarista a dlouholetý partner Susheely. Měl to být on - dodavatel kytarových a známých melodií, na které jsem se původně těšila. Nakonec byl uctivě v pozadí a přece nepostradatelný. Susheelin tanec ho potřeboval stejně jako hráče na tabla, ale nakonec to byla vždy ona, kdo na sebe upoutal pozornost.

Ať už to byla pomalá a jemná Magdalene, divně smutná Paal nebo výše zmíněná a dokonalá Raise Up, vždy to byla Susheela Raman, na kterou fascinovaně a leckdy s otevřenou pusou koukali diváci. Tanec svatého Víta ale neplatil vždy a za každých okolností. Především u anglicky zpívaných písní se najednou to, co bralo dech, měnilo v lehounký patos. Takových míst ale bylo velmi málo. Převažovaly spíše takové, kdy vám šel mráz po zádech.

Výše používaná náboženská přirovnání byla na místě. Jestli mě jiné koncerty plní pocitem naprostého štěstí a výjimečnosti okamžiku, na koncertu Susheely Raman jsem se cítila jako na obřadu církve, do které nepatřím, její sílu ale cítím a o to je to všechno děsivější. Konkrétně píseň Orfea nastolila atmosféru divné nejistoty, kdy jako nevěrec začnete pochybovat. Píseň věnovaná konkrétním indickým bohům mě ujistila v tom, že některé záležitosti prostě nemám šanci pochopit.

Možná že uctívám jiné „bohy“ než Susheela Raman. Jedno se jí ale upřít nedá – ta ženská do toho dává úplně všechno, ví něco, co my ostatní ne a hlavně společně s ostatními hráči odehrála koncert, který si budete pamatovat ještě docela dlouho. Někdo u toho bude zapalovat vonné tyčinky a usmívat se, jiný se nervózně ošije při vzpomínce na mrazení v zádech.

Foto: Kryštofotí