Novinky

Iceland Airwaves, Reykjavík (IS), 12.-16.10.2011 (2. část)

V minulé části reportáže jsme si trochu posteskli nad nevýhodami roztříštěnnosti festivalu Iceland Airwaves, který se odehrává ve 13 koncertních prostorách, povětšinou klubovitého typu. Oproti tomu výhodou této koncepce je kromě intimní atmosféry a netradičních prostor i velká rozmanitost programu. Tak třeba ten, kdo má rád metal či hard-core, najde si to své. Kdo taneční či elektronickou hudbu, bude taky nadšen, a tak bych mohla pokračovat dále. Jako by existovalo velké množství paralelních světů vedle sebe a stačí si jen vybrat. Pod hledáčkem většiny cizinců i zástupců mnohých médií a samotných hledačů talentů jsou pak především místní islandští umělci a to je jen dobře, neboť jejich hudba vážně stojí za to.

Již jsme zmiňovali výbornou zpěvačku Sóley. Jedním z dalších velkých objevů tohoto ročníku pak byli nepochybně Of Monsters And Men. Ačkoliv se na festivalu objevili již minulý rok, trochu se od té doby rozrostli a teprve v září jim vyšlo debutové album. Všechna místní rádia (samozřejmě i s jejich posluchači) pak ihned pobláznili prvním singlem, písní Little Talks. Jejich melodická, chytlavá hudba strhne vážně kdekoho. Během jejich koncertu se vtírala myšlenka, že je vždycky krásné pozorovat tyto vycházející hvězdy, jak se jim na pódiu upřímně až trochu nevěřícně rozzáří tvář, když začne dav notovat spolu s nimi.

V Harpě se pak opravdu předvedl Mugison, islandský písničkář. Překvapivě nehrál sólo, ani folkové klidnější provedení svých písní, naopak to pořádně rozbalil v doprovodu kapely a mělo to fakt grády. Ve zkratce řečeno, je to takový islandský Glen Hansard (obzvláště když si během jedné písně stoupl na kraj pódia a rozezněl svůj hlas bez mikrofónu). Svůj vlastní svět pak o den později ve stejném sále spletl z nádherných tónů skladatel a klavírista Ólafur Arnalds. Smyčcové kvarteto, on za klavírem a zpěvák z Bloodgroup u mašinek a k tomu krásné projekce a vaše mysl bloudící kdesi mimo tuto realitu. Věru nádherná chvíle pro rozjímání.

Publikum poměrně oslovili i Lockerbie, taková lehká variace na Sigur Rós.  Bylo ale možné shlédnout i zvláštější kusy, jako například zajímavé vystoupení netradiční kapely Mógil – saxofon, housle, zasněná kytara a klasická pěvkyně s klasických přednesem. Usínací. Ale krásně usínací. Jednoznačné plus má i další písničkář Snorri Helgason. Zvláště po půlnoci bylo příjemné zajít do jedné z menších hospůdek, sednout si pod pódium a před spaním si vychutnat ještě jeden poklidnější koncert. Snorri Helgason pak byl nepochybně ta správná volba.

Mezi zahraniční headlinery patřili bezpochyby Beach House. Zoufalá fronta do sálu během jejich vystoupení již byla zmiňována v minulé části reportáže. Kdo se však nakonec dostal dovnitř, mohl jásat. Rozjařenou náladu před nimi navodila již islandská kapela Retro Stefson, současní miláčkové místního davu. Během koncertu Beach House bylo díky velmi silným různobarevným světlům a hustému dýmu z umělců na pódiu vidět spíše jen obrysy, což však jen navozovalo pocit, že před vámi stojí bohyně. Tento pocit ještě umocňoval neuvěřitelný podmanivý hlas a statická póza zpěvačky Victorie Legrand (druhá část tohoto dua, kytarista Alex Scally holt stojí trochu v jejím stínu), jejíž jedním z mála pohybů byly podivné, jako by mámivé pohyby dlouhými prsty. Výborný zvuk a výborná atmosféra, rozhodně jedna z největších lahůdek festivalu.

Další problém s nedostatkem místa pro chtivé diváky se vyskytl také u Owena Palletta, jehož vystoupení bylo situováno do starého divadla Idnó a stejně tak u ve stejný čas hrající tUnE-yArDs. tUnE-yArDs je dračice a naživo nepřestává udivovat jak její silný a výrazný hlas, tak i chvíle, kdy si pomocí looping machine nahrává bicí. Přiznám se, že jsem podezřívala dav rozjařených lidí, že šli do klubu spíš na party než na koncert, při mohutných davových popěvcích jsem se jim však v duchu musela omluvit.

Kdo měl chuť trochu si vymáchat unavené tělo, mohl si zakoupit lístky na sobotní chill-out v Modré laguně, venkovních lázních, které jsou samy o sobě zážitkem. Odpočívat se tam však moc nedalo, v doprovodu živé hudby (DJ Margeir) to prý byla jedna velká party.

V závěrečnou neděli se festival již téměř po celý večer táhl v islandském duchu. Spousta návštěvníků však již dala přednost odpočívání a není se čemu divit. Kdo si však chtěl tak popáté zapařit na Retro Stefson (to, že hraje místní kapela během festivalu několikrát, není neobvyklé) či vzdát hold promyšlené hudbě Hjaltalín a nebo také zažít úplně jiný scénář, což na Iceland Airwaves vůbec není problém, pořád si mohl užít naplňující večer.

Iceland Airwaves je hodně o hudbě, ale především také o nenapodobitelné atmosféře a domáckém prostředí. Hodně toho prošvihnete, na hodně koncertů už vám prostě nezbyde sil a spoustu jmen objevíte až poté, co již budou mít dotyční vystoupení za sebou. Pokud ale plánujete cestu na Island, rozhodně stojí vzít Iceland Airwaves v potaz, už jen kvůli OFF venues koncertům, které jsou naprosto jedinečnou záležitostí. O nich budeme informovat v další reportáži.

foto: Lukáš Janičík (Ólafur Arnalds)