Novinky

Iceland Airwaves, Reykjavík (IS), 12.-16.10.2011 (1. část)

Island si zamilujete a Reykjavik jakbysmet. Těžko si představit druhé takové „velkoměsto“ - barevné domečky, uličky, zahrádky, všudypřítomné kočky, vkusný a milý street-art, zaplněné kavárničky a domácké hospůdky. A i přes tuto útulnou atmosféru stále město tepající životem plné usmívajících se (ale pro změnu vůbec ne spěchajících lidí). Nezapomeňme ještě na oceán a neustále se připomínající okolní hory a teď do tohoto prostředí vsaďte pětidenní hudební festival a ano, jsme na Iceland Airwaves, největší islandské hudební události roku.

Jenže za komorní atmosféru se platí, a to nejen penězi. Iceland Airwaves je koncipován tak, že se odehrává na mnoha místech zároveň. Tento ročník čítal 13 koncertních míst, z toho největší prostory se nacházely v jedné z místnosti Reykjavík Art Museum, která pojme jen 1200 diváků, což je například na headlinery typu Beach House poměrně málo. A tak se vám mohlo stát, že jste strávili dvě hodiny čekáním venku ve frontě, abyste shlédli posledních 15 minut koncertu. Fronty byly taktéž neodmyslitelnou součástí klubu NASA, ve kterém vysoupila například tUnE-yArDs. Kdo je citlivější, ponese si vzpomínku na mačkající se rozladěný dav i poté, co se šťastně dostal dovnitř.

Tento ročník byl ohraničen středečním a nedělním vystoupením Björk v rámci propagace nového alba Biophilia. Ze 700 možných lístků však bylo jen 200 zadarmo pro účastníky festivalu a k vyzvednutí byly vždy v 11 hodin ráno předmětného dne v určeném knihkupectí. Slyšela jsem o dobrodruzích, kteří šli na místo určení přespat (a to se tu noc do Rekjavíku vrátila zima, vítr a déšť – což bylo po následující dny také převážné festivalové počasí), ale pokud jste přišli tři hodiny před rozdáváním, také na vás vyšla řada. Reportáž z koncertu čtěte zde. Stejný koncept s vyzvedáváním lístků pak mělo i vystoupení Sinead O’Connor odehrávající se v malinkém kostelíku Fríkirkjan.

Velmi dobrým koncertním prostorem se ukázala být nová kulturní budova Harpa. Fronta se konala snad jen před vystoupením islandské zpěvačky Sóley (zato ovšem opravdu veliká). Sóley s klávesy, looping mašinkou, velkými brýlemi, neobvyklým outfitem, milými úsměvnými proslovy a v doprovodu s bubeníkem předvedla tvorbu ze svého debutového alba We Sink. Kdo se na ní dostal, měl opravdu štěstí.


Velký sál Harpy byl využit jen pro čtvrteční koncert symfonie, ve stejný čas pak pro milovníky moderního skladatelství v již zmiňovaném Fríkirkjan hráli islandští Kira Kira a Jóhann Jóhannson a německý hudebník Hauschka. (A v publiku bylo možné zahlédnout Jónsiho ze Sigur Rós). Tyto skladatelské kusy se kryly taktéž s vystoupením The Ghost Of a Saber Tooth Tiger, projektu Seana Lennona a jeho přítelkyně Charlotte Kemp Muhl.

Sean Lennon má k Islandu blízko, neboť sem již několik let jezdí s matkou rozsvěcet vždy 9. října pomník jeho otce, Imagine Peace Tower. Tento rok se poprvé oba dva zapojili i do časově téměř navazujícího festivalu. Seanovo vystoupení bylo ale jedním z nejslabších během festivalu. Nikoliv po kvalitě hraní, spíše však folkový, velmi poklidný nádech jeho hudby nedocházal tolik oslovit přítomné obecenstvo, které pak opětovalo vřelým, nikoliv však tolik mohutným potleskem, což bylo znát. O koncertu Yoko Ono Plastic Ono Band se tradovalo, že naopak překvapil ve velmi pozitivním smyslu, nejvíce se pak zmiňoval její spontánní duet s tUnE-yArDs.

Kdo si chtěl v odpolední čas užít pohodlí kinosálu, mohl zavítat do Bio Paradís a shlédnout za zlevněné vstupné islandské hudební filmy. Na výběr byl Rokk í Reykjavík, Popp í Reykjavík, Backyard a Screaming Masterpiece a nelze než doporučit je. Obzvláště pak Backyard mapující projekt Arního (mimochodem, člen kapely FM Belfast), jenž během kulturní noci v Reykjavíku nahrával na svém dvorku představitele islandské alternativní scény. Tento dokument krásným způsobem vystihuje atmosféru hudební islandské scény. A o islandských umělcích trochu více v další části reportáže.

foto: Lukáš Janičík (Beach House)