Novinky

Ulítlý povalečský večírek na Dejvické; 17.10.2011, Klubovna

Akce atraktivní právě především představitelem Gurun Gurun, B4 a Radio Royal přinesla nečekaně mnoho ukázek hravosti. Není důležité, že se vše odehrávalo v přátelském prostředí a bez předem určených pravidel – kvality zde představeného by vyšly najevo kdekoli. Je-li totiž improvizace čím dál tím více na pořadu žurnalistického dne, ztrácí část ze své volnosti, autonomie a nepodmíněnosti. Hlavičku improvizace vnímáme čím dál tím směrodatněji, oficiálně a kriticky, a spolu s kumulací projektů a realizací ztrácí někdy svou lehkost. Akademičnost určitých improvizačních postupů musí evokovat nebo si dokonce vynucovat soudy, improvizace bez větších nároků, volná a přitom ne komplikovaná má ale možná stejně přínosnou hodnotu, aniž by tratila výsostný status. Jinak řečeno – improvizace může být věda a pak ji lze vnímat jako královské umění. Než ji ale zaprodávat jako skvělý artikl s puncem ortodoxní originality, zůstanu raději u obyčejného, nenacvičeného jamu. Protože může být překvapující, ale také zábavný, nemusí být těžký a stejně zaujme. Přesně jako onen večer nedávno slepené sdružení multimuzika Jirky Richtera, bubeníka Tomáše Blažíka a kytaristy Mikuláše Mrvy. Z punkově rachotivého free jazzu vylézaly úkradkem velmi sympatické motivy, které lidi natolik bavily a pobavily až začali škemrat o další koncerty.

Druhá vystupující skupina, kosmopolitní Reiner Hess Quartet prezentovala trochu jiný přístup s částěčně připraveným materiálem, nicméně přinesla další překvapení i free jazzovou náhodu a inovaci. Elektronika, saxofon, trubka a bubeník s rototomy (bicí s možností ladit při hře jejich rotací) a další speciální výbavičkou přitahovali hlavně napínavým soundem. Neustálé natahování, čekání diváků na další úder či tón, orientální vlnění a rezonantní gradace strhli lidi k fantazijnímu, aktivnímu poslechu. Bubeník si posluhoval mj. tácy, podnosy či tibetskými mísami, netradičně rozestavěnými a nazvučenými okolo rototomů a úctyhodně volenou skromnou dramaturgií umocňoval jinak v podstatě náladové vstupy dechů. Ty byly často doplněny o vstup elektronika, který vyměňoval laptop a krabičky za různé části fléten. Bylo obdivuhodné, jak ze smíšené rytmiky a vlastně minimalistických změn vystupují tušené prvky jazzu či funky groovy! Esence hudby Reiner Hess Quartet, s obsazením Luis Vicente (PT), Oori Shalev (IL), Blu (BR), Zé Lencastre (PT), tkví v perfektním výběru a nepřeplácanosti, řekla bych. A jako u Posthorn platilo, že „kdo to cítí, ten to cítí“.

Dá se to koneckonců říci také o Procházkovi, toho večera Federselovi, který muziku nejen praktikuje, ale také neotřele teoretizuje (např. zde:). Se svazkem barevných kabelů na krku a kšiltovkou KREATOR o přestávce šteloval své kazeťáky a vykládal, jak geniální byl NONHORSE (USA) předchozí večer ve Finalu. A taky, že si tam rozbil spoustu nástrojů. Kazet mu ale zůstalo dost a kdo mohl pobýt opravdu dlouho, doslech se zřejmě ledasco. Mně utkvěly mluvené mini epizodky s hlasem terapeuta, hypnotizující generátory a rozbité sekvence pazvuků, obecně bych ale shrnout koncert nesvedla. Jestli došlo v programu i na Mikiho Volka, kterým chtěl zachraňovat zábavu v případě nezdaru u lidí, nevím. Ale jak jsem pozorovala fanoušky pod pódiem, zřejmě vyznavače eklekticismu, glosátorství a vysokého napětí, o Volkovi pochybuju. Povalečská klubovna měla zase spokojeno.

Foto: Tomáš Procházka aka Federsel