Je začátek léta 2002 a já sedím v omšelém autobuse směřujícím z chorvatského Záhřebu do bosenské Banja Luky. Projíždíme monotónní slavonskou rovinou a pomalu mě zmáhá únava z celonoční cesty autobusem z Česka. Nedaleko za Záhřebem usínám a když se probouzím, tak zjišťuji, že krajina ubíhající kolem oken autobusu se takřka nezměnila. Stále ta samá pole a starosvětsky vyhlížející vesničky. Zanedlouho však sjíždíme z dálnice spojující Záhřeb s někdejší jugoslávskou metropolí Bělehradem a venkovská idylka se mění v bezútěšnou balkánskou realitu přelomu tisíciletí. Na křižovatce potkáváme džíp mezinárodních mírových jednotek SFOR, načež vjíždíme do první vesnice poznamenané válkou. Nad pozvolna opravovanými domy a několika ruinami vlají všudypřítomné chorvatské vlajky. Na návsi míjíme pomník padlým obyvatelům vesnice.

Za pár minut se ocitáme na jedné z mnoha hranic, které bývalou Jugoslávii rozparcelovaly do několika státečků. Na uzoučké silnici autobus předjíždí kolonu aut s německými a švýcarskými poznávacími značkami. Bosenští emigranti jedou do bývalé vlasti navštívit příbuzné. Kolem silnice se válejí hromady odpadků a na druhém břehu Sávy leží nevábně vyhlížející městečko Bosanska Gradiška, jemuž při pohledu z chorvatské strany dominuje opravený (či nově postavený?) pravoslavný kostel. Ten nám již z dálky signalizuje, že na druhé straně řeky se nachází Republika srbská, jež spolu s tzv. Federací Bosny a Hercegoviny (v níž jsou konstitutivními národy Bosňáci a Chorvati) tvoří Republiku Bosnu a Hercegovinu. Na hraničním přechodě nás překvapivě vítá bosensko-hercegovská vlajka a několikajazyčný nápis: Vítejte v Bosně a Hercegovině. Zdá se, že v tomto případě se nátlak mezinárodního společenství vyplatil - srbská vlajka a uvítání v Republice srbské nás čeká až několik metrů za celnicí.

Míjíme tržiště plné veteše a zanedlouho vjíždíme do království kýče. Podél silnice vyrůstají jako houby po dešti mohutné vily s kamennými labutěmi v zahradách a restaurace oplývající neonovým osvětlením. Četné novostavby jasně vypovídají o tom, že místní vkus udávají oblíbené latinskoamerické telenovely. V porovnání s tím, co návštěvník spatří v Republice srbské, je možné výtvory českého podnikatelského baroka bez nadsázky nazvat architektonickými skvosty. Každou chvíli autobus mine benzínovou pumpu, z nichž ani jedna není součástí jakéhokoliv místního, natož mezinárodního řetězce. Jedná se o malé rodinné podniky, které jsou nejspíše jedním ze zdrojů zdánlivé ekonomické prosperity, na níž poukazuje zmíněný stavitelský rozkvět.

Mé předchozí návštěvy Bosny a Hercegoviny se doposud soustřeďovaly na Sarajevo a Hercegovinu, tudíž válkou silně zasažené oblasti. Oproti nim se krajina, kterou protíná silnice z Bosanské Gradišky do Banja Luky, jeví jako relativně nedotčená. Touto částí Republiky srbské očividně neprocházela žádná z frontových linií v klasickém slova smyslu. Jediným prvotním příznakem nedávné občanské války je skutečnost, že tu a tam ve vesnicích spatříte vypálené stavení.

Ohavné autobusové nádraží na předměstí Banja Luky neskýtá zrovna nejpříjemnější přívítání. Naštěstí se na tom cestující shodnou s místní politickou reprezentací, a tak existuje reálná šance, že by v tomto směru mohlo dojít k pozitivní proměně. Zbývá mi pár hodin do odjezdu autobusu do Sarajeva, a tak se ubráním místním taxikářům a městskou hromadnou dopravou se vydávám na krátký průzkum centra města. Procházím se po hlavní třídě a zjišťuji, že se zde dosud zachovalo pár staveb svědčících o padesátileté rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny. Vše co nějakým způsobem upomínalo na skutečnost, že v tomto městě před poslední válkou nežili pouze Srbové, je naopak důkladně zničeno, tj. srovnáno se zemí a "uklizeno". Po místních mešitách, včetně jednoho z nejkrásnějších svatostánků Balkánského poloostrova - slavné Ferhadije, zbyly pouhé "fleky", tj. holé kusy země. Jedinou turistickou atrakcí hlavního města Republiky srbské tak zůstává zdejší pevnost. Po její prohlídce si kupte burek, sedněte do kavárny, nebo na nějakou zídku, nedobrovolně poslouchejte turbo-folkovou šmíru a pozorujte místní slečny. Snad všechny touží po tom vypadat jako zpěvačka Ceca, vdova po nechvalně proslulém vůdci srbským polovojenských jednotek Arkanovi. Dejte si však pozor, aby vás při tom očumování nespatřil nějaký místní valibuk s vyholeným temenem a pěticentimetrovým křížem na krku (podobnými typy se to tu jen hemží). Poté co svůj burek dojíte, tak vám nejspíše nezbyde nic jiného, než opět vyrazit na cestu.

Na mě čekala čtyřhodinová jízda autobusem do Sarajeva, během níž jsem se kochal pohledem na bosenské hory, kopce a řeky. Při průjezdu údolím řeky Vrbasu jsem si poprvé a nikoliv naposledy uvědomil, jaký ohromný turistický potenciál by Bosna a Hercegovina skýtala, nebýt toho, že místní lesy jsou posety minami, a že s výjimkou Sarajeva, v zemi chybí infrastruktura a repertoár služeb, které by rozvoj turistického ruchu umožnily.

Přitažlivost Bosny však netkví pouze v její nádherné přírodě. V této oblasti se po staletí stýkalo několik náboženství, kultur a civilizací, které po sobě zanechaly četné památky. Ačkoliv na mnoha městech byla koncem dvacátého století spáchána urbicida, obnova země pokračuje a několik jejích sídel rozhodně stojí za návštěvu. Na cestě z Banja Luky do Sarajeva kupříkladu projíždíme městečkem Jajce, jež se pyšní středověkým hradem, který dlouhých šedesát let odolával tureckým nájezdům, či malebným třicetimetrovým vodopádem na řece Plivě.

Samostatný jednodenní výlet jsem později věnoval dalšímu městu na zmiňované trase, kterým je Travnik. Někdejší sídlo bosenských vezírů ve svém románě Travnická kronika zvěčnil bosenský rodák a držitel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić. Muslimsko-chorvatské boje během minulé války probíhaly převážně v okolních kopcích, a tak Travnik zůstal ušetřen zkázy, která v katastrofální míře postihla například hercegovský Mostar, jenž při mé poslední návštěvě v roce 2000 zůstával národnostně rozděleným a těžce poničeným městem. Na druhou stranu se jak Mostar tak Travnik dodnes vyznačují orientálním koloritem a obě místa patří k tomu nejpůsobivějšímu, co Bosna a Hercegovina člověku může nabídnout. Obdivovatelé díla Iva Andriće si v Travniku jistě nenechají ujít návštěvu jeho rodného domu, který je však pouhou replikou původní stavby. Doporučil bych spíše krátký výstup k travnickému hradu, ze kterého je nádherný výhled na město v údolí. Hlavní náplní návštěvy Travniku by však mělo být prosté procházení se po městě a nasávání jeho atmosféry.

Podobné otevření se prostředí není záhodno provozovat v dalším městě, jehož dějiny jsou spjaty s Andrićovým dílem - ve Višegradu. Ano, mohutné oblouky mostu na Drině dosud překlenují "krvavou řeku" a fascinují svou takřka nadpozemskou krásou. Scenérie v okolí mostu je však svědectvím hrozivého zločinu, který jednoznačně patří k vrcholným dílům lidského zla, brilantně popsaného právě Andrićem, který ve Višegradu vyrůstal.

Tolik o některých místech, do nichž jsem zavítal během svého měsíčního pobytu v Sarajevu. O hlavním městě Bosny a Hercegoviny však až příště.