Novinky

Moon Duo, klub 007 Strahov, 11.10.2011

Partnerská dvojice Erik Ripley Johnson, jehož domovská skupina jsou Wooden Shjips,  a Sanae Yamada založili Moon Duo před dvěma lety ve slunném San Francisku. On – vousáč, který hraje na basu, ona – křehká tmavovláska, která se schovává za ofinou a hlavně za klávesami. Dva elementy, které proti sobě nestojí, ale dokonale se doplňují. Poslední dobou poměrně klasika partnerských dvojic, která ale stále baví a dokazuje, že nepotřebujete mít kapelu čítající deset hudebníků, abyste předvedli něco nového a zajímavého, případně abyste za tak krátkou dobu existence zplodily několik LP a EP. Do Prahy Moon Duo přijeli představit především jejich poslední desku Mazes (2011), ale pár kousků zaznělo i z EP Killing Time.

Nápis na tabuli před klubem 007 hlásal, že dnes si odvážlivci, kterým se podařilo prokličkovat mezi fotbalovými hřišti strahovské pláně až k vytouženému undergroundovému doupěti, jdou poslechnout space rock. Ačkoliv mě při tomto názvu napadají různé, ve skrze asi špatné asociace typu písně Elektronik Supertronik, odvážlivcům štěstí přeje, navíc se z klubu už ozývaly první tóny ústecké kapely Houpací koně -  nebylo cesty zpět. Ačkoliv si myslím, že hodně českým kapelám písně v češtině spíše škodí (ne vždy je dobře, když přesně rozumíte, o čem se zpívá), tak Houpací koně jsou pravým opakem. Jejich náklonnost k Afghan Whigs je znát, takže nečekejte nějakou skočně veselou patlaninu, která je oblíbená na běžných českých festivalech, ale spíš se připravte na setkání se stejnou krevní skupinou.

Zhruba v devět se pak objevili Moon Duo a večer dostal konečně to správné tempo. Abych se vrátila k tomu srdci na začátku, tak prostě jestli něco charakterizuje sanfranciskou dvojici, tak je to právě ten rytmus. Linka nepřítomných bicích je až na pár světlých výjimek, pořád stejná. Možná tam jsou malinkaté odchylky, které mé ucho neslyší, ale v zásadě je to pořád o tom samým. Začátek písně rovná se stejná melodie bicích, do které se postupně přidávají klávesy, basa a hlas Johnsona. Nejkratší píseň pak měla zhruba kolem deseti minut, je proto pak logické, že skoro celý koncert vám splyne do jednoho dojmu, kdy odlišovat od sebe jednotlivé kusy by bylo asi poměrně nevhodné.

 

 

Pro ty, kteří na Sedmičce nebyli, to teď může vypadat jako opakující se nuda. Sama jsem překvapená tím, že to tak nebylo. Protože i když jsem si uvědomila, že melodie jsou si podobné a že zpětně bych nerozeznala, jaká píseň hrála jako první a jaká jako poslední, tak to prostě mělo divně temnou a uspokojující energii. Hlas Johnsona mi pak připomínal kapelu The Black Angels. Stejná psychedelie, stejný pocit jako byste byli někde v hašišovým doupěti. Snad jen trošku jednodušší a míň sedmdesátá léta styl.

Přestože na vytvoření atmosféry někde v klubu tohle všechno stačí, tak stejně bych si dovolila trošku rýpnout a doufat, že nějaká menší inovace nastane. Osvěžující byla například píseň Run Around z alba Mazes, kde dostala větší prostor Sanae Yamada. Klávesy si tak trochu odlítly od ostatních písní a basa se jim musela podřídit. Nádhera! Víc takovýchto překvapení a Moon Duo pro mě budou zajímaví i v dalších letech. Takhle to byl jeden z mnoha fajn koncertů na Sedmičce, které si asi ještě pár let pamatovat budu, ale rozhodně se mi nestane, že bych kvůli nim nemohla usnout. I když ta tepová frekvence je teda pořád docela vysoká.