Novinky

The Horrors - Skying

Je to prostě klasika. Kluci z Anglie, kteří se dali dohromady v roce 2005, už svým debutem Strange House (2007) dostali svět do kolen. Splňovali přesně to, po čem současný trh prahnul. Jsou mladí, dejme tomu, že pohlední, nehrají klasický pop, ale snaží se o jakési inovace, takže to vlastně zní docela nově. Hudba je sice taková popová, ale zároveň tam zaznívají elektronické trylky, které doprovází pro změnu melancholický hlas zpěváka Faris Badwana. Kritici a fanoušci se prostě po dlouhé době neuvěřitelně shodli, takže fakt, že poslední album Skying, vydané v červenci tohoto roku, se umístilo jako páté na britském hudebním žebříčku, možná nikoho nepřekvapí.

No, takže ať to máme bezbolestně za sebou a bez nějakých vytáček – já osobně bych album Skying do první pětice rozhodně nezařadila. Ani do první padesátky. Kacířsky a proti všem oslavujícím recenzím všech možných Pitchforků prostě prohlašuji, že The Horrors a jejich alum Skying mě prostě a jednoduše nebaví. Prakticky od první písně Changing the Rain až po poslední tón Oceans Burning. Možná, že ta lhostejnost začala na letošních Colours of Ostrava. Zde byli The Horrors jednou z hlavních hvězd festivalu. Byla jim proto věnována největší stage a nejlepší doba a proto se na ně dostavilo mnoho lidí – ať už fanoušků, nebo jen zvědavců. Mezi těmi druhými jsem byla i já a musím říci, že na rozdíl od některých známých jsem si jejich vystoupení docela užívala. Nebylo to nic, co by mě uráželo nebo nudilo. Hlavní dojem, který ale ve mně zanechali, byl jakýsi neuchopitelný pocit, že je tady něco špatně. Působili na mě dojmem hodných kluků, kteří si teď hrají na drsné rockery, ale po vystoupení pokorně volají mamince domů, že jsou v pořádku.

Tento pocit jakési povrchnosti ve mně začal hlodat i při poslechu alba Skying. Čím víc jsem si ho pouštěla, tím míň jsem jim to věřila. Což je, alespoň dle mého názoru, u kapely docela problém. Jakmile si myslíte, že posloucháte něco, čemu nemůžete ani za mák věřit, nemá to dál cenu. Hlavním problém, který je evidentní snad ve všech písních, je nesourodost. Překombinovaná hudba, které by slušelo daleko méně zásahů syntetizátorů a daleko více pravých rockových úderů, je prostě veselý pop, který se v mnoha případech tluče s hlasem Farise Badwana. Černovlasý mladík, který v Ostravě vystupoval přes panující teplo v dlouhém černém kabátu a neustále byl přilepený v mikrofonu, tak nejspíš nejvíce připomínal Iana Curtise a to nejen svým oděvem a vystupováním, ale i hlasem. Zkombinovat pak tyto dva světy – temný, depresivní Joy Division s diskotékou devadesátých let - by se podařilo jen málokomu. The Horrors rozhodně ne. Je to patrné například v písních You Said nebo v Moving Further Away. Je otázkou, co je skutečným záměrem The Horrors, ale mě osobně to někdy připadá, jako kdyby se neuměli rozhodnout mezi tím, co chtějí hrát a tím, co by měli hrát.

Aby to nebyla úplná vražda, nevinného štěňátka, tak je pravda, že na Skying najdete i dobré, ačkoliv krátké momenty. Poté, co si odbudou první tři povinné hitovky, se konečně začínají objevovat sympatické projevy dobré muziky. Začíná to písní Endless Blue. Ta má sice podivně dlouhý a smutný začátek, ale brzy se po jakémsi krkolomném přechodu, rozjede a vy máte konečně pocit, že ty kluci anglický nejsou zas až tak špatný. Podobně pokračuje i píseň Dive In. Její začátek je jednoduchý, jen basa a bicí, postupně doplněné, pro The Horrors nutnými syntetizátory. Pokud by v takovémto duchu byla celá deska, ráda se nechám přesvědčit o tom, že The Horrors za něco stojí.  Následující hitovka Still Life, která byla představena světu jako první a tím vlastně vybrána jako reprezentující celé album, je sklouznutím opět do šedé nudy kvílivých tónů, přeplácanosti a nic neříkajících prostých textů typu „slow down, give it time/still life, you know, i’m listening/ the moment that you want is coming/if you give it time/when you wake up/you will find me.“ Skřek racků a zvuky moře v písni Moving Further Away asi raději ani nebudu komentovat.

Vždy se nepodaří, aby se líbilo všechno. U alba Skying mě ale štve nejvíc to, že tam probleskují momenty, které mě baví. Jsou ale tak zaházeny blyštivými chuchvalci pozérství, že se k nim skoro nedá dostat. Což je u The Horrors poměrně škoda.

The Horrors – Skying
10 skladeb
Label: XL Recordings
50%