Novinky

Radio Wave Stimul festival, Divadlo Archa, 1.10. 2011

Pod pojmem festival si řádový člověk představí letní pohodičku, hektolitry piva, známé kapely, se kterými můžeme zpívat své oblíbené písně. V případě Radio Wave Stimul festivalu se s tím vším, snad s výjimkou toho piva, můžete rozloučit. Do sobotní Archy jsem šla, aniž bych znala jméno jediného účinkujícího více než z programu, takže nějaké skandování refrénů v mém případě nepřipadalo v úvahu. A letní pohodička? Tak na tu můžete rovnou zapomenout. Jednak válení v trávě před podiem je v Arše opravdu neuskutečnitelné a jednak sestoupení ze sluncem zalité soboty do studených sálů Divadla Archa vám rovnou mohlo napovědět i o dalším vývoji večera.

Hezké počasí je pro pořadatele vždycky těžký konkurent - Radio Wave Stimul festival si to u vyšších instancí asi pobabral pěkně, protože první říjnový víkend trhal teplotní rekordy, které by mu letní měsíce mohly závidět. Je proto škoda, ale zároveň logické, že větší množství lidí dorazilo až na večerní koncertní blok a nechalo si tak ujít zajímavé workshopy s lidmi z radia Wave či se samotnými účinkujícími, které v Arše probíhaly již od brzkého odpoledne. Radio Wave Stimul festival prostě s létem skončil a odstartoval podzimní smršť koncertů, která nás čeká.

První facku nadcházejícího podzimu diváci dostali od Hildur Gudnadóttir. Klasicky vzdělaná cellistka, drobná víla z Islandu, které k vytvoření mrazivé atmosféry stačí jen tiše přijít, sevřít cello a zmáčknout klávesu na macovi. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem do Archy zvesela přiskákala po vydařeném dni v přírodě, ale studené tóny mě vyčerpaly už po prvních deseti minutách. Pokud by Ingmar Bergman natáčel filmy v současnosti, tak by mu tahle holka skládala muziku. Osobně by pro mě byla asi zajímavější její spolupráce s The Knife – individuální vystoupení, které  bylo  hodně bolestivé, hodně náročné na poslech, zvládlo v kuse poslouchat jen málo oddaných. Nejsem si jistá, jestli to zrovna byl nejlepší tah na úvod. Pravdou ale je, že kdykoli jindy by to publikum poslouchat nevydrželo. Soustředění a největší smutek musel přijít hned na začátek, abychom se pak mohli oklepat a shodit stíny z ramen u něčeho svižnějšího.

Mnoho lidí by se mnou nesouhlasilo, když bych řekla, že to svižnější byli právě The City Kill. Dánský kvartet z Kodaně jistojistě našel inspiraci v temných baladách Nicka Cavea nebo poetice písní Rowlanda S.Howarda; jestli ne, tak ať se propadnu. Pokud máte rádi australské HTRK, ale pořád si říkáte, že by to chtělo malounko zrychlit, tak vás The City Kill nadchnou. Prostě a zkrátka, není deprese jako deprese. Temná melodika, úpění kytar a krásný hlas zpěvačky Signe Elim Gram - na rozdíl od islandských temných hloubek, se The City Kill zabydleli v divných zákoutích klubů Berlína před pádem zdi. Létu definitivně odzvonilo, popíjení červeného vína při pohledu na tlející listí nechť započne.

Oddych od rockových depresí pak přinesli američtí Emeralds, kteří pro mě ale byli poněkud zklamáním.  On ten tzv.hypnagogický pop patrně nebude pro každého a ostatně bylo by poněkud podezřelé, kdyby se v tom celovečerním marathonu neobjevil nějaký styl, který někomu nesedne. V mém případě to bylo právě trio kluků z Clevelandu. Od prvních psycho divných tónů evokujících zvonky, přes letmý pohled na chápavě přikyvujícího Johna Elliota, divně se vlnícího za pultem až po projekce kapradin – vše nasvědčovalo tomu, že jsem si zapomněla vzít nějako vhodnou drogu, která by mi pomohla pochopit. Možná by příště Radio Wave mělo zvážit, zda by nebylo vhodnější rozdávat místo prezervativů nějaké omamné látky. Na Emeralds by se určitě hodily.

„What’s that sound, boy?“ Slovo „boy“ jsem si soukromě nahradila slovem  „girl“, protože najednou jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Co to sakra je za zvuky? A tím "sakra" se snažím vyjádřit své neskonalé nadšení nad Shabazz Palaces, dvojicí hudebníků, kteří mi ukázali, že pro mě dosud neprobádaná oblast rapu, se taky dá poslouchat. A nejen to – že to je dokonce hodně dobrý, zábavný a zajímavý. Stereotypy o slizkých chlápcích v divném oblečení se rozpadly, hned v prvních tónech. Kobra efekt, kdy je divák lapen energií účinkujících a jen neschopně stojí a zírá, u mě vydržel skoro až do konce. Pokud jste se během toho hodinového vystoupení stihli odpoutat od roztodivně nečekaných hudebních mňamek, pak jste se mohli kochat pohledem na dvojici za mixážním pultem, která sehraně s ladností v těch chlapech poměrně nečekanou, dotvářela celkový dojem bohů hudby. Nebyla bych to já, aby mě to nenapadlo, ale v mém chorém mozku se objevil patrně ničím nepodložený nápad, přirovnat Shabazz Palaces k jakýmsi Einstürzende Neubauten hip hopu a rapu. Stejně jako punkové a rockové hranice byly srovnány s pádem novostaveb, tak si troufám říci, že hip hop se otřásl ve svých základech ve chvíli, kdy Shabazz Palaces vydali u Sub Popu album Black Up. Rozhodně objev roku a největší hvězdy festivalu.

 No a pak se jen čekalo na bohyni provokace a elektroniky Peaches. Že se problémy nevyhýbají ani bohům, bylo patrné hned ze začátku, kdy se rozhodlo stávkovat elektronické zařízení. Peaches mohla vtipkovat nebo naštvaně pobíhat po podiu jak chtěla, stejně se nezačínalo a nezačínalo. Pro hodně lidí to znamenalo lehké rozčarování, trpělivost po několika hodinách hudby je přeci jen už značně narušená. Během půl hodiny čekání zpěvačka dokonce skočila mezi diváky a jako hurikán si to namířila za ubohým zvukařem. Osobně být na jeho místě a vidět, jak se na mě řítí ta malá divoženka s desítkami prsou na hrudi, asi to vezmu nejkratší cestou někam do míst, kde chlapi ještě leží na gauči a ženy jim nosí lahváče. Někdy to má ta silnější část lidstva poměrně těžké. Ale zpátky k Peaches. Když se rozchodila aparatura, poněkud trapně se rozezněla Carmina Burana – původní pompézní nástup, který vyčpěl během čekání. A pak prostě klasická diskotéka s kapkou populismu v podobě tančících fanoušků na podiu – gesto, které jsem tolerovala snad jen Iggymu Popovi, protože je to Iggy Pop. Přiznám se bez okolků, že bylo nad mé síly tam vydržet déle. Nicméně uznávám, že jako večírek na závěr to bylo asi poměrně hodně vydařené. Alespoň pro spoustu lidí, kteří vydrželi čekat.

Radio Wave Stimul festival není a asi ani nechce být pro každého. Musíte mít odvahu hledat něco nového, nebát se riskovat a vymanit se z příšerných vět typu „Já poslouchám jen indie rock, hip hop bych si nikdy nepustila.“ Pokud se vám tedy nechce zůstat na kolejích směřujících do pekla zvaného nuda či stereotyp, tak neváhejte, poslouchejte Radio Wave a choďte na akce podobné Radio Wave Stimul festivalu. Odměnou pak bude nejen nově objevená kapela, ale také pocit, že vaše mozkové buňky ještě nezakrněly a mají odvahu do sebe ládovat další informace. V tomto čase a světě poměrně hodně podstatné.