Novinky

Jono McCleery – There Is

Zdálo by se, že už musí být trh nostalgickými alby nasycen, ale trh je zřejmě velký. Oblíbené desky postavené na skladbách upřímných mužů kupí dál nostalgická vyznání, aniž by se dostatečně dbalo na  potřebu odlišit se. Nebo tak alespoň usuzuji podle nového černého koně Ninja Tune. McCleery je, pravda, dost líbivý a dost nadprůměrný, aby zasáhl uspokojivou širokou cílovku, a přitom není vyumělkovaný, aby urážel. Dokonce je poctivý, nikoli hloupý, ale, a to je vážné, postrádá originalitu.  

I v názvu There is chybí jasný odkaz. Bezcílné bloumání jako program alba není dvakrát šťastné. Písním chybí nadhled a teprve až po důsledném probádání desky lze shledat na jeho vlastní produkční kombinatorice něco nového. Bez toho je poslech desky poutí po znamých modelech (Fink, Rice a spol.).

McCleery nedokázal dotáhnout náladu do zapamatovatelného patosu (třeba jako Jonathan Jeremiah), nedokázal přitlačit na elektroniku (jako Radiohead), ani se zbavit emocionálních průtahů (jako Damien Rice). Pro Ninja Tune je tak stejnou ozdobou jako Andreya Tryana – jako vůči střednímu proudu vstřícný písničkář s úspěchem nadchne pár festivalů, ale stejně jako Andreya může následně tiše zapadnout. Vždyť se oběma na svět vydatně pomáhalo (viz Bonobo). A pokud zájem o ně skutečně nevydrží, bude to pro jejich slabou dynamiku.

Na albu There Is není cítit žádný dramaturgický plán. Singl Tommorow, hraný s předstihem Rádiem 1, ještě nesl stopy dream folku a dával šanci prožitku. U alba se ale sklouzává k čekání na výraz a gradace či překvapení nepřichází. McCleery spíše dojímá, než vzrušuje. Nemusí to znamenat jednoznačnou prohru, chvílemi je z alba cítit mnohem větší potenciál, který nejpřesvědčivěji prezentují skladby Fears nebo Garden. Proč tedy zajímavé koncovce Tie Me In předchází dvouminutová nuda?

McCleery, zdá se, zůstal na půli cesty (někde u rozcestníku downtempa a trip-hopu).  Ani producentská spolupráce s Fybem a Mattem Kellym nedala albu jasný sound a zřejmou výpověď. Malé nápodoby velkých persón, např. Cinematic Orchestra ve skladbě Home, by neměly být tím nejlepším, co deska přináší, nebo ano? Autentickým momentem je snad jen polyfonní libůstka Raise Me (acapella) a ukázka McCleeryho hlasového rejstříku v The Gymnopedist.

Další mikrotémata či odlišnosti (v It´s All použití asijské instrumentace, nosná basa v Only apod.) sice vytrhávají z letargie, ale o jejich životnosti zatím moc nevíme. Při neopatrné repetici můžou malá pozitiva alba poměrně rychle zvětrat. Trvale funkční složkou desky jsou jen McCleeryho falzety a vícehlasy. Chcete-li ho mít nekriticky rádi, vsuňte ho po prvním nabažení do šuplíku s nenáročným a lehkým zbožím, které mu nebude konkurencí. A moc ho neanalyzujte.

Jono McCleery – There Is
12/13 skladeb
Ninja Tune - 2011
65%