Novinky

Laura Stevenson & The Cans

Ne vždy se stane, že jdete na koncert vnitřně přesvědčení o jeho kvalitách. Spíš čmucháte po novinkách, protože se nechcete zařadit mezi tu skupinu lidí, která se spokojí s Visáčema jednou měsíčně ve Vagónu. V tom lepším případě. Je proto neuvěřitelné, že těch špatných koncertů nakonec vidíte docela málo. Naposledy to byl bohužel William Fitzsimmons v Café Potrvá, který snad nemohl být tišší či nudnější.  Varovat měl už poslech jeho nahrávek, ale člověk je někdy nepoučitelný. Takže když se pak na programu akcí promotérské skupiny Scrape Sound objevila křehká Laura Stevenson s kapelou The Cans, která sice hrála poněkud úderněji, ale přesto to nebyla ta vaše krevní skupina, bylo váhání na místě. Ale jak už bylo řečeno výše, těch špatných koncertů na slepo je málo. A Laura Stevenson se k nim naštěstí pro všechny strany, nepřipojila.

Mladých, talentovaných, křehkých a krásných písničkářek je poslední dobou podezřele moc. Jeden aby se ve všech těch holkách s kytarou vyznal. Po poslechu alba Sit Resist, které Laura Stevenson vydala s The Cans v dubnu tohoto roku se snadno může stát, že si ho párkrát pustíte a pak na něj vesele zapomenete. Možná k vám občas probublá ve vzpomínkách na něco milého a stylově čistého, krásný hlas Laury se každopádně zapomenout nedá, ale rozhodně si ho nepouštíte každý den, možná ani jednou za měsíc. Alespoň do té doby, než je uvidíte naživo. Stejně jako když telefonujete s někým v angličtině a nevidíte jeho gesta, nechápete a  unikají vám jemné nuuance, tak podobně musíte jít na koncert a dívat se na Lauru Stevenson. Až propojení jejích gest a pohybů, případně pár vět, které mezi písněmi prohodí, vám vytvoří celistvý obraz, který se stává dokonalým.

Stručně řečeno, ta holka má prostě talent a energie z ní jen sálá. Hned po zaznění první písně, tuším, že to byla úvodní skladba z desky Halloween Pts.1&2, mýlím-li se, tak mě opravte, jste prostě věděli, že před vámi nestojí nějaká unylá víla, která se snaží navázat na tradice Joni Mitchell a jí podobných. Na malém podiu Café Potrvá před vámi stála osoba, která v tom, co chce dělat má poměrně velmi jasno. Jasně, většina písní byla o lásce, rozchodech nebo o nových láskách. Taky je té holce nějakých dvacet sedm. Není to ale nějaké řezání žil, deprese o věčných koncích, ale normální odvěký proces tvorby písní – když jsem na dně, tak o tom napíšu. Že se písně nejlépe skládají, když máte zlomené srdce, ostatně přiznala i Laura. Pak se sladce usmála a prohodila „but it sucks.“


Během koncertu zazněly především písně z nového alba Sit Resist. Na hit aspirující Master of Art (kde první tóny lehce připomínají Dirty Dancing, ale nebojte, naštěstí se pak ta píseň ubírá trochu jiným směrem), roztomilá píseň Caretaker o hlídání kočky, The Healthy One s vesele znějícím akordeonem, která se momentálně stala mou osobní hymnou pro zlepšení rána. Dále pak četné písně o otci („Yes, I have father issue.“), to vše s úsměvem na tváři, přivřenýma očima a vtipkováním o svém životě. Není divu, že nejeden divák měl pak pocit, že pokud by Laura nemusela být hned druhý den někde v jiném městě, v jiném státě, rád by s ní zašel na kafe a pokecal. I když mužské osazenstvo mělo trošku jiné představy, předpokládám.

Může se zdát, že to až do této doby byla tak trochu nespravedlivá oslava Laury a zapomnělo se na tu druhou část názvu kapely. A je pravda, že docela často je to hlavně o velkém egu zpěváka. V tomto případě ale název vystihuje vše – je to prostě hlavně Laura, pak dlouho nic a pak čtyři vousatí kluci. Ať sebelepší hráči na kytaru (Mike Campbell a Peter Naddeo), na bicí (Dave Garwacke) nebo na akordeon (Alex Billig), vždy byli o krok pozadu. Nezdálo se, že by jim to nějak extrémně vadilo, což je docela překvapující a milé zjištění. Ostatně Laura Stevenson se chystá zkusit si i sólovou dráhu. Je otázka, zda bez svých rytířů za zády, bude stejně sebevědomá a jistá. Pár písní, které ke konci koncertu zahrála sama, tyto obavy trochu rozpustily.

Co dodat na závěr jiného, než že to byl povedený koncert, milý, ne hloupý, po těch indie depresích poslední dobou něco, co zlepší podzimní padání listů. Víc takových a hned se žije líp. Osobně doufám, že Laura Stevenson se s The Cans vrátí a zazpívá pár dalších „láska songs“.

V kavárnách pak nervózně pokukuju po amerických studentech. Člověk si už nemůže být jistý ničím.

 

Foto Kryštofotí