Novinky

Wild Beasts, Lucerna Music Bar, 15.8.2011

Hayden Thorpe (zpěv, kytara) a Ben Little (kytara) vyrůstali v městečku Kendal ,nacházející se v oblasti Lake District, které je sice asi malebné a typicky britsky dokonalé, ale lišky tam dávají dobrou noc. Jestliže řada jejich vrstevníků dala přednost pivu a punku, Thorpe a Little našli inspiraci spíš v poezii jezerních básníků a místo bujarého popíjení začali skládat písně. Po dvou letech hraní se kapela nejen rozšířila o Chrise Talbota (bicí), ale také si změnila jméno – už neměli být Fauve, ale Wild Beasts. Nepatrná změna jména, která ale vnímavějšímu jedinci ukáže, jakým myšlenkovým směrem se kapela chce ubírat. I když, abych je moc nepřeceňovala – třeba si to jméno změnili jen proto, aby ho jejich fanoušci byli schopný vyslovit. Ať tak či onak, brzy se stěhovali do Leedsu, kde vydali první album Limbo, Panto (2008) a nabrali posledního člena kapely – Toma Flemminga (zpěv, kytara a klávesy). Jejich druhé album Two Dancers (2009) jim vyneslo nominaci na Mercury Prize a kolo popularity se roztočilo nebývalou rychlostí.

Několik měsíců po vydání jejich posledního alba Smother (2011) se jich v pražském Lucerna Music Baru dočkali i jejich věrní indie fanoušci. Ať už si pod tímto pojmem představujete cokoli, pro mě byli Wild Beasts jeho klasickými zastupiteli. Přes grafickou stylizaci jejich alb a videoklipů, po samotnou hudbu, která prostě není a nikdy nebude v běžných českých rádiích. Vždyť je to takový ukňouraný a občas divně nemelodický, žádný hopsa hejsa. To ostatně bylo jediné, čeho jsem se obávala. Jestliže bylo druhé album Two Dancers chvílemi dokonale zasněné a pomalé, tak Smother to všechno přivedlo do čisté dokonalosti. Na koncertě, kde by jeden nemusel neustále hlídat, kdo mu skočí na hlavu, jsem nebyla už dlouho, takže obavy docela oprávněné. Ale úvod už jistě naznačil – s Wild Beasts si prostě nikdy nesmíte říci, že už je znáte.

Lucerna Music Bar byl sice plný, ale zase ne tolik, že byste se museli bát o to, že neuvidíte. Tedy opět a zase – co jinde vyprodává velké kluby, v Praze aby pořadatelé, v tomto případě D Smack U Promotion, hrabali poníženě prstíkem. No nic. Většinou se koncerty, od kterých nic nečekám, sakra dobře povedou (nevyšlo to jen jednou s Arcade Fire v Mnichově, ale tak není každý den posvícení). Po první ráně do bicích jsem si pomyslela jen dvě věci – jednak, že to bude hodně dobrý a pak – jsou to krucinál opravdu Wild Beasts? Nejistotu, jestli jsem se třeba neocitla na špatném koncertě, resp. na koncertě jiné kapely, záhy vyvrátil neuvěřitelný falset Haydena Thorpa. Možná by si ho mohl patentovat, a kdyby šlo dát do názvu nebo do znaku kapely zvuk, asi by to byl právě jeho hlas. Osobně nemůžu říci, že se mi ty výšky líbí. Fascinovaná jimi jsem, to jo, ale zároveň jsou poměrně eunuchovsky znepokojující. Wild Beasts to v tomto případě vyvažují hlubokým a sametovým hlasem Toma Flemminga. Dva protipóly, které se navzájem doplňují a potřebují.

Málokdy je koncert stejně tak dobrý jako deska a naopak. Wild Beasts se skvěle přizpůsobují. To, co je na deskách něžné a lehké jako pírko, je sice na koncertě vystřídáno rytmičtějšími a více tanečními prvky, ale přitom to pořád je ta samá písnička, s tou samou atmosférou. Neptejte se, jak je to možné – asi talent od boha. Pondělnímu vystoupení každopádně dominovaly bicí, kterým se přizpůsobovalo úplně vše. Dokonce i Tom Flemming, který chvílemi připomínal pověstného čertíka z krabičky, se začal pohybovat až na signál kopáku. Za všechny písně jmenujme třeba The Fun Powder Plot nebo Two Dancers – bicí, které byste na desce ani nezaznamenali, nedočkavě se těšící na zpěv, vám tady pěkně dají zabrat.

Obavy z depresivního koncertu se nevyplnily. Wild Beasts zvládají umění konceptu koncertu velmi dobře. Na chvíli vás možná zavedli do melancholických oblastí písní Deeper nebo Plaything, ale velmi rychle své fanoušky roztančili hity jako Hooting & Howling, All the Kings Men nebo  We Still Got the Taste to Dancing on our Tongues (všechny z alba Two Dancers). Navíc na nich bylo vidět, že ačkoliv tyto písně asi hrají už po milionté, tak je to pořád baví. Co víc si přát?

Koncert trval asi hodinu a půl. Mezi diváky vyvolal jak lehké pohupování hlavou a nepřítomný úsměv na rtech, tak hysterické výkřiky fanynek, které neměly daleko k omdlení. Takže ponaučení pro příště – i když kapelu nemilujete a není to zrovna vaše srdcovka, občas se vyplatí risknout a jít se podívat na to, co vám předvede. V případě Wild Beasts můžu s klidným svědomím říci, že zas až tak velký risk to nebude. Pokud jste je z nějakých důvodů nestihli v Praze, tak v listopadu vás Wild Beasts čekají v Berlíně. A to už stojí za zvážení.