Novinky

OFF Festival, Katowice, 5.-7.8.2011 (2. část)

I sobotní odpoledne patřilo výkvětům polské hudby. Skupina Kamp! dosud ještě nestihla vydat album, věhlas si již však získala prostřednictvím nahrávek umístěných na internetu. Její oblíbenost byla mezi diváky cítit již od první písničky. Tančilo se, skandovalo a samotní umělci měli čistou až překvapenou radost z takového příznivého přijetí. 

Asi největším zklámáním festivalu bylo vystoupení polské písničkářky Asi Miny. Na OFF přijela s doprovodem dechové kapely čítající na 50 mladých hudebníků. Již během prvních pár tónů počal odchod diváků, který by se dal sice svést na lehký dešť, avšak skutečnost, že hudba Asi Miny zněla jako ruské zpívánky, je poněkud pádnějším argumentem. Ke konci vystoupení tak před pódiem zbylo z původně poměrně mohutného davu ssnad ještě méně diváků, než bylo v samotné kapele.

Kyst, trojčlenné seskupení, překvapilo svou experimentalitou, která z alba není tolik patrná. Dlouhé gradující i negradující pasáže by si zasloužily spíše prostředí klubu. Jejich hudba působila na festival v danou chvíli až příliš hloubavě, což diváci kupodivu zkousli, avšak zdaleka ne s takovou lehkostí, jako u jejich předchůdců Kamp!.

Až naprší a uschne

Příznivci Fleet Foxes a indie folku si mohli přijít na své skrz nováčky Dry the River. Po zhlédnutí jejich vystoupení bylo až k neuvěření, že tak sehraná kapela, znějící velmi vyzrále, dosud nedisponuje žádným albem. Když ke konci jejich koncertu přestalo pršet, radostně zvolali, že se jim přeci jen podařilo vysušit řeku. A já dodávám, že i naplnit. Jejich nadšení a vychutnávání si samotného hraní bylo až nakažlivé.

To už byl ale čas na nastolení vážněnější nálady. Skupina Blonde Redhead si nepotrpí na žádné juchání, v přístupu k divákům volí chladnější mód, což v tomto případě ještě podtrhuje onu zvláštní vážnou atmosféru, doplňovanou též vzezřením umělců, nevídanou podobou dvojčat neobvyklých rysů spolu s krásou zpěvačky Kazu Makino.

Po nepovedeneém vystoupení Asi Mina přišlo další zklámání v podobě elektronických Neon Indian. Ač si diváci poměrně užívali veselá tempa, kdo se zaposlouchal, mohl konstatovat jen jediné - klišé a nuda. Osobně jim nevěštím déletrvající věhlas.

Až do dna!

Zato Destroyer dokázal pobavit. Tento písničkář, za zády s vokály i kapelou, působil jako by nevěděl, co vlastně na pódiu dělá a jak se tam vlastně ocitnul. Pokaždé, když nezpíval, sednul si ke své flašce, s loky ale paradoxně očividně šetřil, zřejmě tušil, že do konce koncertu je to ještě daleko. Avšak vzhledem k tomu, že jeho vystupování mělo přeci jen styl takové té ležérní elegance a jeho hudba správný feeling, museli jste mu to chtě nechtě odpustit.

Ale už se blížil čas pátečních tahounů Primal Scream, kteří si svou roli headlinerů náležitě vychutnali, a nastala ta správná chvíle pro přesun na hvězdu večera. Na frontmana Bobbyho Gillespie, jako by nepůsobil čas, a tak neustále oplývá mladistvým vzezřením i vystupováním. V Katowicích odehráli album Screamadelica, které jim v devadesátých letech přineslo největší věhlas, tak, jako během celého letošního Scremedelica Tour. Jejich koncert měl dříve i nutnou dávku velkoleposti a jejich hudba působila impozantně i působivě, obzvlášť pak vystupňovaná píseň Don't Fight It, Feel It odzpívaná za doprovodu výborné černošské zpěvačky. Ne nadarmo bylo i jejich nedávné pražské vystoupení oslavně nazýváno koncertem roku.

O spaní se potom nedalo ani mluvit díky skvělé show Dana Deacona, jenž si i se svými mašinkami stoupl pod pódium mezi diváky. Vidět ho nebylo, zato rozprávěl s diváky, co to jen šlo. Tenhle chlápek ví, jak na to a umí si diváky doslova omotat kolem prstu. Stihne si například popovídat se zvukařem o filmu, který nedávno viděl, dostat diváky do podřepu a vzdát úctu individualitě skrz ty, kteří zůstali stát. A co teprve, když nechá uvolnit střed kruhu a uspořádá taneční soutěž! Party, tanec - krásné zakončení sobotního dne.

Sobota tancem končí, neděle jím začíná

Tancem však začalo i nedělní odpoledne a to skrz české hravé duo DVA. K jejich smůle však zvukař svou práci nepěkně odbyl a i ze samotných umělců bylo následně patrné, že si koncert neužívají tak energicky, jak je u nich zvykem. Stan však i přesto rozparádili a bylo znát, že polští fanoušci na ně prostě nedají dopustit.

Letci z letiště u areálu si chtěli též užít trochu slávy a tak se náležitě předváděli během krásného vystoupení polské skupiny Kapela ze Wsi Warszava. Otočky ve vzduchu a všelijaké letecké skopičny nádherně ladily k polskému folku s působivým vícehlasým ženským zpěvem. To už však zakončovalo svlůj set v doprovodu dešťových provázků, které ne a ne zmizet po téměř další tři hodiny.

Když na pódium vyšli švédští indie folkoví Junip, areál se postupně začal vzpamatovávat z toho nenadálého přívalu kapek. Diváci sundávali pláštěnky, zem lemovaly louže a do toho spustila ta poklidná hudba skupiny Josého Gonzalese až to celé působilo jako pomalé povstávání Fénixe z popela.

Anna Calvi, zpěvačka navazující ve vedlejším stanu, vystoupila z důvodu poranění ruky ve výjimečném doprovodu občasně pomáhajícího kytaristy. Těžko říct, kde se v této jemné křehké dívce bere tolik spalující vášně a napětí, které se z její tváře postupně šířilo i do těch nejzadnějších řad. Po skončení koncertu se rozezněl aplaus žadonící o přídavek, dosud snad nejmohutnější, který byl na festivale viděn.

Ke své hanbě přiznávám, že ještě na začátku festivalu mi jméno Deerhoof bylo cizí. V knížce představující jednotlivé interpety (která byla volně k dostání a ukázala se být velmi užitečným a využívaným pomocníkem návštěvníků) bylo psáno, že je to legenda alternativní scény, jež ovlivnila mimo jiné The Flaming Lips a Sufjana Stevense. Dobře udělal ten, kdo se zašel podívat. Byl to energický a hravý koncert plný dovádivých rozmluv kytar a poskakování hlavních aktérů.

Po zralém víně jedno zkvašené na závěr

Jedním z nejlepších koncertů celého festivalu pro mě osobně bylo vystoupení dEUS, kteří jsou příkladem přístupu „čím starší, tím zralejší a lepší“. Tihle belgičtí představitelé alternativního rocku bodují už od 90.let. S každým dalším albem je však jejich hudba propracovanější a ještě více intenzivnější. Ovládli pódium i diváky pod ním a to i přes navrátivší se déšť. Jejich podání bylo prostě strhující.

To už se nedalo říct o jednom ze závěrečných interpretů, Public Image Ltd. v čele s bývalým frontmanem Sex Pistols Johnny Rottenem. Jejich hudba, alespoň ve srovnání s tím, co bylo k vidění předešlé tři dny, působila nezajímavě a poněkud prošle, navíc Johnny budil spíše lítost než cokoliv jiného, když se nejrůznějšími pózami snažil nabudit dojem, že on je ten, co to má všechno na háku.

Pravý čas opustit již poněkdu rozbahněný areál. A to s příjemným pocitem hudeního naplnění a obohacení pomyslné hudební knihovničky a s myšlenkou, že příští rok se sejdeme opět v Katowicích. A možná i dříve, neboť místní festival Ars Cameralis, propagující se na OFF Festivalu, vůbec nevypadá špatně s obsazením čítající mimo jiné Fleet Foxes a Billa Callahana. Ale o tom zase příště.

Foto: Lukáš Janičík