Novinky

The Jon Spencer Blues Explosion, Palác Akropolis, 4.8.2011

Zaškatulkovat si alternativní trio The Jon Spencer Blues Explosion, které se v roce 1990 dalo dohromady v New Yorku, není zas až tak jednoduché. Sice mají v názvu blues, ale už první tóny jakékoli skladby vás tak silně praští do hlavy, že začnete silně pochybovat. Chvílemi se tak můžete mazlit se soulem, abyste vzápětí dostali pohlavek v podobě punku, rokenrol střídá noise rock a vy jste chvílemi úplně mimo jakoukoli realitu.

Jon Spencer (zpěv, kytara, theremin – pro ty, co neznají, se jedná o nástroj, kterého se hráč nedotýká, pro mě tedy naprostá záhada), Judah Bauer (kytara, vokály) a Russell Simins (bicí) nehráli v Praze poprvé. Ve čtvrteční večer si svoje leckdy již prořídlé lokny přihladilo mnoho pamětníků koncertu, který se konal před čtrnácti lety, a vydali se směr Palác Akropolis se stejně dychtivým výrazem v očích jako jejich dvacetiletí kolegové. Málokdy nějaké kapele vyjde, že na ní chodí lidé všech věkových kategorií, všech hudebních vyznání, pohlaví netřeba zmiňovat. Koncert pod taktovkou agentury Rachot ukázal, že Jon Spencer umí spojit publikum v jednu velkou nespecifickou masu, která žije jediným – hudbou.

Absence předkapely naznačila, že hlavní hvězdy nehodlají své fanoušky obtěžovat něčím jiným. Ostatně to, co přišlo, jasně dokázalo, že tomu tak bylo jedině dobře. Jakákoli jiná kapela by prostě do konceptu Blues Explosion nezapadala, rušila by a byla by navíc. Podle mého skromného názoru známka toho, že koncert bude hodně povedený.

Při poslechu alb jako Orange (1994), Now I Got Worry (1996) nebo Damage (2004) se nabízí, i když jen okrajově, přirovnání k jiné bluesrockové kapele -  The Black Keys. Nebo alespoň se to nabízelo do té doby, než se The Jon Spencer Blues Explosion distancovali od „retro kapel“ a než vyšli na jeviště. Dan Auerbach a Patrick Carney se najednou z rebelů stali slušnými kluky v kostkovaných košilích, kteří po skončení koncertu volají mámě, že jsou v pořádku, zatímco Jon Spencer a spol. teprve dopíjejí první pivo a vyrážejí na tah městem.

Zfetovaní zvukem

Zformovat si názor na to, co se vlastně dvě hodiny odehrávalo na jevišti, bylo daleko obtížnější, než se na první pohled nováčkův zdálo. Od počátečního zavřeštění kytar a od úderů do bicích se prostě rozpoutalo peklo, které nelze nijak jinak definovat než jako zfetování se zvukem. I když obecenstvo mělo tendence tleskat po jednotlivých tematických sekvencích, záhy pochopilo úmysl kapely, totiž nikdy se nezastavit, nepolevit, zničit sami sebe a dojít na konec svých sil (i když o nějakém jejich limitu bych si dovolila pochybovat). Jediná drobná rušící nevýhoda všech alb, které The Jon Spencer Blues Explosion nahráli, v podobě pauz mezi jednotlivými songy, byla na koncertě chytře napravena – hráli prostě nepřetržitě, s krátkou pauzou celé dvě hodiny. Ve chvíli, kdy publikum nadšeně vjelo na vlně punkového řádění až někam ke stropu, je Jon Spencer svou kytarou bluesově uzemnil, krátké nadechnutí před další smrští pro změnu připomínající starý dobrý Jerry Lee Lewis časy.

Prostě zkuste si představit sál, kde duní dřevní rokenrol (chvílemi máte pocit, že pokud roztáhnete ruce, tak vás ta tlaková vlna vrhne až někam k zadnímu baru), kde se lidé potí a tancují, kde twist střídá pogo a všemu tomu vládnou tři chlápci, kteří neznají hranice. A hlavně představte si hudbu, která nikdy nekončí, neustále se mění a vlní. Dokonce i během krátké pauzy nedali Blues Explosion divákům šanci si oddychnout a nechali hudbu puštěnou ze záznamu. Upřímně si myslím, že kdyby Palác Akropolis neměl přísný zákaz nehrát po desáté hodině, tak tam ještě teď ti šílenci jsou a hrají.

A tady bych si dovolila první drobnou výhradu, ačkoliv je mi jasné, že mnozí to tak neviděli. Ke konci koncertu jsem si už trochu unaveně říkala, jestli má  ta smršť vůbec nějaký konec,. Víc než samotná hudba mě fascinovalo, jak to proboha můžou ukončit. Pokaždé, když se objevil dokonalý závěr, tak se rozjela další smyčka a tak dál a tak podobně. I tady prostě museli bořit zavedené postupy a neskončit ve chvíli, kdy to nejvíce čekáte. Jestli se jednalo o záměr nebo jen o prostou neschopnost přestat hrát, když to všechny baví a ještě jim nevychází pěna od úst, je otázka do pranice.

Až za čtrnáct let zase nějaká agentura ohlásí, že se legendární Blues Explosion vrací do Paláce Akropolis, neváhejte, nasaďte si zubní protézy a vydejte se na ně se svými potomky. Všechno je to totiž jen o tom jednom – rock’n’roll, bejby!

 Foto Kryštofotí