Novinky

Creepy Teepee 2011, 28.-31. červenec 2011, Kutná Hora

Nakonec se zdá, že ztráta podpory ze strany Galerie středočeského kraje festivalu prospěla. Jezuitská kolej byla možná na první pohled příjemnější a pohodlnější, ale pivovarský dvůr pro živá vystoupení patrně funguje lépe. Velkým pozitivem je nově i prostor pro afterparty přímo v areálu, který tentokrát svojí kapacitou konečně vyhovoval potřebám festivalu. Nejdůležitějším, ale v tomto případě pro organizátory festivalu už ne tak světlým bodem, je finanční bilance, pro kterou záštita GASKem byla zásadní. Letošní ročník Creepy Teepee se tak navzdory své nepříznivé situaci víc než kdy dřív stává festivalem symbolizujícím průkopnictví a protiváhu konzervativních tendencí.

I přesto, že doslovná čára přes rozpočet přišla relativně krátce před konáním festivalu, organizátorům se povedlo z velké části dodržet naplánovaný line-up. Liars z něj sice vypadli a nakonec nedorazil ani James Ferraro, ale těsně před začátkem festivalu byli přídáni Anti-Pop Consortium. Jako exkluzivní host dorazil i američan Teams, což je minimálně přijatelná náhrada. Ve stylu autorského dj setu navázal na glitch-hopový set kolegy Star Slingera (vydali vynikající společné ep, ze kterého od obou v mixu zazněl nějaký ten track), který uzavíral velkou stage předcházející úvodní den. Teams mimo jiné do Kutné Hory přivezl svůj sólový release u AMDISCS, který vyšel i ve vinylové podobě. Kromě něj se v rámci AMDISCS showcase na festivalu objevily i další kapely jako LP čerstvě vydávající Dream Boat a dále Jef Barbara nebo CVLTS.

Velmi vítaným jménem v seznamu účinkujících byla experimentální trojice Birds Build Nests Underground otevírající čtvrteční afterparty, jejichž set manipulovaných smyček vytvářených pomocí preparovaných vinylů doprovázených úryvky z 8mm filmu nebo diapozitivů byl osvěžující a jako vždy poměrně intenzivní zážitek (nicméně v kontrastu s jásavým setem Star Slingera šlo o docela překvapivý žánrový skok).

Pátek bez slabiny v programu

V pátečním programu hlavní stage byste vyloženě slabé místo sotva našli. Jeho vrcholem nakonec bylo paradoxně spíše méně známé jméno, ke kterému se mnozí mohli dostat například skrz Ariela Pinka, lo-fi legenda R. Stevie Moore, jemuž na jeho prvním evropském turné kryjí záda Tropical Ooze (na jejich sólové vystoupení došlo též). Sám o sobě říká, že je „the coolest old guy on earth“. Když si vzpomenu jakým způsobem hrál na basu, jsem ochotný tomu klidně i věřit.

Co se týče dalších vystupujících, byla radost opět slyšet Depakine Chrono, kteří jsou čím dál lepší, AIDS Wolf předvedli naprosto geniální sonický útok, kterým jste se buď nechali rozpustit jako kyselinou nebo se utekli schovat za matkou pod sukni a Foot Village svými tribálními rytmy a pořváváním slušně rozproudili krev. Hrotem celého večera byli „bonusoví“ Anti-Pop Consortium, které ale potkala smůla v podobě problémů se zvukem, a když si jako performer pletete město, ve kterém hrajete, působí to tristně. Jde ale pouze o skvrny na čistě provedeném profesionálním vystoupení.

V pátek se ale konala také úchvatná one-man-show Jefa Barbary, který v těchto dnech vyráží na turné po západní Evropě ještě s Dream Boat a Cvlts, a u AMDISCS mu právě vyšlo album Cocaine Love. Zvěsti z předcházející koncertů po domovině Jefa předstihly, takže všichni věděli, že je čeká strhující synthpopová party plná pulzující sexuální energie. Attention faggots!

Sobota, den třetí, zn. zásadní

Nejzásadnější vystoupení měla přijít následující den v sobotu. Jedním z největších překvapení pro mnohé byl právě Zoo Kid, aktuálně přejmenovaný na King Krule. Z nahrávek jste ho mohli znát s více či méně patrným elektronickým podmazem, ale na pódiu se vlastním jménem Archy Marshall objevil pouze se svojí kytarou. Jeho sólový výstup pak pěkně zapadl do tou dobou už řádně rozpršeného dne/večera (hned v úvodu uvedl, že „je rád, že prší, protože mu to připomíná domov“). Archy v podstatě sází jeden lovesong za druhým, ale bez přehnaného patosu. Svoje texty podává spíš jako chlápek, který už má něco za sebou a na kytaru hraje s elegancí geniálního samouka, což dohromady přinejmenším vyvolává obdiv, obzvlášť, když sledujete vystoupení 16ti-letého kluka.

Dalším příjemným překvapením byl koncert následujících Yacht, kteří si tentokrát přivezli i své přátele a zahráli tak s kompletní kapelou muzikantsky naprosto suverénně odehraný koncert, který spolehlivě rozhýbal většinu přítomných. Nechyběly ani na závěr zahrané hitovky Utopia z aktuálního alba a hymna Psychic City z minulého. V průběhu setu došla řada i na cover The B-52's (Mesopotamia), evidentně jednou z důležitých inspirací Jona a Claire.

Yacht ale mohli odehrát dostatečně dlouhý set jen díky tomu, že jim následující Light Asylum dobrovolně věnovali svůj čas. Je otázka nakonec to bylo dobře nebo ne, protože Light Asylum nakonec také předvedli vynikající vystoupení, které ale nutnost půlnočního ukončení produkce předčasně stopla.

Koho ještě neunavil celodenní déšť a chlad a vydržel zůstat na afterparty, dočkal se trojice kapel žánrově volně zařaditelných jako emo/screamo hardcore: Owls Are Not What They Seem, Remek a Esazlesa, z nichž asi nejvíce zaujala především poslední jmenovaná kapela. Neznamená to ovšem, že by vystoupení obou zbylých těles nějak pokulhávala. Esazlesa dřív využívali klávesy pouze pro intermezzo ve skladbě Sobec, nyní ale elektronické plochy rozlévají i mezi a do ostatních skladeb, takže pokud jste Esazlesa nějaký ten pátek neslyšeli, mohli vás velmi příjemně překvapit.

Přes déšť až na velké nedělní finále

Ani závěrečný den festivalu nebyl slabý na výběr kapel, ale jako vždy byl poslední den tak trochu ve znamení únavy a lehčí ztráty entusiasmu. Indie-pop v pojetí De La Montaña (v den svého koncertu jim mimochodem vyšlo debutové album Postmodern Whirled) byl příjemný, ale schopnost probrat svým zvukovým kouzelnictvím měl až michiganský solo projekt Kohwi, který byl dostatečně zábavný a připomínal všechno možné od Animal Collective až po současný rozglitchovaný chillwave. Lahůdkou nakonec byla předělaná hitovka Every Morning od Sugar Ray. Nejsilnější dávku energie byli ale schopní předat následující The Thermals, kterým se během chvilky povedlo pod pódiem rozpoutat docela veselý moshpit. Skalní fans určitě potěšilo, že zahráli největší hitovky napříč svojí diskografií, přičemž ty (subjektivně) nejlepší jako Now We Can See a Pillar Of Salt si chytře nechali úplně na závěr. Následující Alex Zhang Hungtai aka Dirty Beaches místy působil jako karikatura Elvise Presleyho z Černého vigvamu. Jeho psychedelický minimalismus repetitivních lo-fi smyček v křehkém obalu z rockabilly nebo surf rocku byl nakonec docela osvěžující, ale zakouřený klub by mu možná slušel nejvíc. Závěrečný koncert Xiu Xiu pak berme jako takovou tečku za celým festivalem, symbolické slavnostní zakončení. Není to totiž tak dávno co vystupovali i se Zola Jesus a Fromer Ghosts právě na oslavě narozenin festivalové dramaturgické buňky AM180 Collective.

Creepy 2011: Všechno, co máte rádi!

Pocit z letošního Creepy pro mě vystihnul známý, který v momentě, kdy jsem ho pouze letmo potkal v davu stačil jen zahlásit: „...ty vole, tady je všechno co máš rád!“. Což je zajímavé. Minulý rok zdaleka tak spokojený nebyl. I když se toho kromě místa konání zdánlivě tolik nezměnilo, letošní Creepy Teepee se zdá být zatím kvalitativně nejvyrovnanějším ročníkem a jasným krokem vpřed. Přitom snaha udržet kvalitu minimálně na stejné úrovni jako v minulý letech je, za současných podmínek, přinejmenším odvážná. To, že je festival jako Creepy Teepee u nás v kontextu kulturního dění nepostradatelný, je nad slunce jasné. Že je však jedinečný i v rámci celé střední Evropy dokazují každý rok svou přítomností i účastníci z okolních zemí.  

Foto Krystofoti