Novinky

Colours of Ostrava 2011, 17.červenec - den třetí

V poslední den Colours vykouklo poprvé pořádně slunce a začalo být pěkné teplo. Raději jsem tedy využil klimatizovaných prostorů na NYC Stage. Tam v 15 hodin začínali Hazmat Modine – osmičlenná banda, která hraje zatraceně starou muziku, ale rozhodně nepůsobí vyčpěle. Její písně byly směsicí starého blues, šramlu a soulu, ale třeba i kabaretu. Zpěvák se hlasem nejvíce podobal Tomu Waitsovi a i s jeho produkcí by se tu nějaké styčné plochy našly. HM ovšem nepůsobili jako zamyšlení nad poslední sklenicí whiskey v opuštěném baru nad ránem, z jejich hraní spíše čišela nefalšovaná radost. Tu ostatně měli i posluchač, když slyšeli netradiční pobrukování obří tuby nebo virtuózní hru na foukací harmoniku. Reakce publika byla na jeden z prvních koncertů dne až nečekaně přívětivá, každou píseň odměnil frenetický potlesk a nadšené povzbuzování. I pro mě samotného byla tato parta jedním z nejpříjemnějších překvapení Colours – skupina, která hraje de facto hudbu z meziválečného období minulého století a přesto působí svěže a současně, je unikát. 

Písničkářství Jananas jsem zhlédl naživo poprvé a bylo to příjemné setkání. De facto folková muzika se dere z této škatulky vtipnými texty komentujícími současné reálie nebo i ojedinělou snahou o pseudo rap (GPS). Přirovnání k Xindlovi X je na místě, ale zatímco Ondřej Ládek je více biografický a jeho písně jsou jakýmsi svědectvím cynického třicetiletého cápka z velkého města, Jananas jsou více civilní. Set neměl příliš velký spád, protože si kapela s publikem pravidelně povídala, nebo se mezi sebou dohadovala na další písni.  Etuda se zapojením „sličného sekuriťáka číslo 236“ při předávání piva od publika a následné slovní pošťuchování pána číslo 637 byla opravdu povedená. (Chlapci ve fosforeskujících vestičkách se samozřejmě ani jednou neusmáli a tvářili se, jako by byli raději na koncertě Kabátu či Daniela Landy) Toto pojetí koncertu přineslo pár vtipných průpovídek (a nakonec i odhalení, že za tím stojí náročná kalba z předchozího večera), přesto se tím ztratilo něco z jiskry opravdu povedeného koncertu. I tak to bylo minimálně na chvalitebnou a dialog mezi lahví a alkoholikem Zálohovaná považuji za jednu z nejoriginálnějších pijáckých písní, kterou jsem kdy slyšel.

Velmi zajímavým zážitek nabídli Electric Wire Hustle. Už spojení „soul z Nového Zélandu“ mi znělo tak trochu podivně. Ještě větší překvapení se dostavilo při pohledu na trojici vedenou zarostlým zrzavým borcem v šortkách, saku a bekovce – ani trochu to nepřipomínalo kapelu hrající žánr proslavený černochy s afrem v oblecích z blýskavých látek. K tomu byly po většinu času jediným podkladem k procítěnému hlasu Mary TK praskavé beaty posilované živými bicími (Jen několikrát vzal do ruky zpěvák baskytaru). Výsledný mišmaš byl rozhodně zvláštní, ale nějakým zvláštním způsobem přitažlivým. K psychedelii se povětšinou propracovává přes temné synthy a kvílivé kytary, ale Electric Wire Hustle to zvládli jen za pomocí rytmických prostředků a hlasu.

Písně EWH mě dokázaly zcela pohltit, a tak jsem opouštěl NYC Stage s těžkým srdcem. Zákony areálu Colours jsou ale neúprosné, a poslední velká trojka koncertů vyžadovala přebíhání bez naděje na vyslechnutí zcela kompletních setů. Yann Tiersen na hlavní stage pojal svůj set vzletně a velkolepě. Minimalistické vyhrávky jako ze soundtracku k Amélii z Monmartru čekal asi jen velký naiva. Diváci dostali naloženo rozhodně náročnější krmi v podobě písní jako je Dark Stuff s houslovým vazbením, střídaným vazbením kytarovým zdobícím melodickou linku kláves.  V Dust Lane mluvil odlidštěně ženský počítačový hlas a znělo to jak hlášení poruchy na vesmírné stanici. Vše bylo jakoby vzdálené, sonické kvílení ala theremin se střídalo s kytarovými disonancemi. Bylo to monumentální a zalitoval jsem, že už není tma. U prvního pohodového popu, tak trochu jiného love songu Fuck Me, slézám z druhé tribuny, jež se v tomto ročníku festivalu objevila poprvé, a jdu zakousnout o poznání tvrdší chlebíček.

Pokud můžeme dělit fanoušky do podskupin jako jsou klidní pokyvovači či hoperští mávači, užili si dvě poslední velká čísla především hroziči. Obnovení Swans a jejich návrat s deskou My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky byl rozhodně šťastný nápad. Michael Gira se vrátil do čela labutího spolku v pompézní podobě v černé zahaleného krále rockové temnoty a špíny. No Words/No Thoughts začala poklidným zvoněním, ale brzy se změnila v kvílivou mantru se zlověstným noisovým očekáváním ještě většího bordelu, který neomylně přišel – dokonce za zvuků zdvojené činelové kanonády. Následující Jim byl asi nejzpěvnější ze všech předvedených kousků. Při jeho poslechu byly zřetelné ozvěny The Doors, ale přítomna nebyla jejich divokost. Píseň měla rytmus svázaný v okovech, ploužila se pomalu a s bolestí a do toho Gira deklamoval slova… ta poslední přitom přinesla naději: „Yes, heaven will come, we will win.“ Podobné emoce byste těžko hledali v I Crawled znějící jak výstřely ze tmy. Nemá se ovšem cenu donekonečna pitvat v jednotlivostech (Setlist najdete ZDE). Swans jsou kapela buldozer - nejsou ostří, jsou těžcí a nesmírně silní. Kdo se nechal na Colours masírovat jejich riffy, nezapomene.

Neméně tvrdý, ale úplně jiným způsobem byl vrchol večera i celého festivalu. Ředitelka celé akce, Zlata Holušová, při závěrečné promluvě správně upozornila, že je výjimečný už jen tím, že na něm snad poprvé za 10 let trvání festivalu nepršelo. Větší váhu než hezké počasí má ale samozřejmě velká kapela a ta letos díky Grinderman rozhodně nechyběla. I když je pravda, že bájnou úctu u většiny návštěvníků vzbuzovalo především jméno frontmana Nicka Cavea. Když se vřítil na pódium v na míru ušitém lesklém obleku a začal řádit jako černá ruka, bylo to zjevení. Ti, co ho měli spojeného především s baladou o divokých růžích a „zavražděné Kylie Minogue“, zůstali v oněmělém šoku. Určité rozčarování pociťovali jistě i zarytí fanoušci balad The Bad Seeds a popravdě musím uznat, že, ač mám všechna alba Grinderman, zaskočen nastavenou laťkou bestiálnosti jsem byl i já. The Bad Seeds mají dlouhou budovanou pověst a svůj zvuk – není to jednoduché zbořit a dělat něco úplně jiného. Grinderman je pak právě kapela pro ventilaci zlých démonů, ne nadarmo je na všech prozatímních obalech desek zvíře – animálnost je rozhodně přítomna.  To, co se děla na pódiu snad i připomínalo divočiny z dob The Birthday Party, pravda s větším hudebním umem a především přímočarostí.



Již od první Mickey Mouse and the Goodbye Man spojené s manickým vytím to byl nezastavitelný nářez. Cave se na pódiu pohyboval jako macho - když dohrál svůj part s kytarou, hodil ji za sebe a vyběhl kupředu, přeskočil k odposlechu a jednou nohou spočinul na zábraně, druhou ve statečně držícím publiku. Kdybych nebyl na místě nešťastníka, kterému při Evil řval z půlmetru do obličeje: „Give me your money,“ poslušně bych mu odevzdal peněženku a sunul bych se do zadních řad ve strachu z dalších požadavků. V celém setu nebyla s diskutabilní výjimkou tracku Grinderman jediná odpočinková záležitost, jedna vypalovačka následovala druhou (identický setlist najdete ZDE) - citací Cavea literáta ze Smrti zajdy Munroa by se dalo říci: „ …and the beat was pounding like a motherfucker.“ K tomu kytary pletly tlustou noisovou deku, pan Zpěvák zářil nepříčetností a při jeho výletech na zábrany si na něj mohli šáhnout diváci až do třetí řady.  Celé to netrvalo ani hodinu a čtvrt a bylo to nezapomenutelné. Tuším, že pro mnoho psychicky nepřipravených i v ne zcela pozitivním smyslu slova… těžko to ale Grinderman vyčítat.

Jubilejní desáté Colours of Ostrava přinesly další zlepšení pro komfort účastníků (např. další nová tribuna u hlavní stage, lepší výběr jídel a nový velký prostor pro ukojení hladu a žízně v prostorách Slezskoostravského hradu.), ale rozhodně nepřešlapovaly ani v oblasti programové. Poprvé za mých 5 let účasti jsem si připadal jako na rockovém festivalu, zachování multižánrovosti je přesto nepopiratelné. Se slabým obsazením Rock for People je dle mého názoru pozice nejlepšího letošního open air už nyní jasná.