Novinky

Colours of Ostrava 2011, 16. červenec, den druhý

Ten, kdo si na druhý festivalový den přivstal, a začal ho v 16 hodin na NYC Stage, měl postaráno o pořádný přísun energie. Vystupovali zde totiž Ashley Slater & Band, kteří mají rozhýbávání kyčlí v popisu práce. Ashley Slater je fenomenální hráč na trombón, ale většina lidí ho bude znát spíše jako „toho plešouna“ z funkové megakapely Freak Power (SlaterNormanem Cookem (aka Fatboy Slim)) a spol. za sebou nechali jen tři alba -  dodnes jsou však klasikou). Tentokrát prezentoval Kitten and the Hip – klubový projekt se zpěvačkou Scarlett (Kitten) Quinn, na dané štaci doplňovali dechovou sekci alt saxofonista Jan a virtuózní Michal Žáček obsluhující soprán saxofon.                                       

Beaty z počítače mohutně duněly, dechy řádily a Kitten v pokročilé fázi těhotenství dokazovala, že i v požehnaném stavu lze s přehledem vládnout hlasem. Elektro swingové vypalovačky tu a tam téměř přecházely do disko kategorie letní hit jako v Lollipoppin, ale nechyběly ani soulové vložky s excelující Kitten. Pocit hédonistického užívání si společného hraní publikum dostával do varu a z mého pohledu se jednalo o nejvíce protančený koncert Colours… pořádná party může evidentně proběhnout i odpoledne. Pokud vás neuspokojí kvalita zvuku videa, zkuste jejich SoundCloud

Barvy měly prý kdysi pravidlo říkající, že žádný interpret nemůže hrát na festivalu dvakrát po sobě. Pokud stále platí, tak dostávají pravidelnou výjimku stálice Colours, N.O.H.A. a Violet Burning, kteří hráli ve stejnou dobu. Má volba padla na druhou z jmenovaných skupin. VB mě minulý rok zcela rozcupovali svým vystoupením na kostelní scéně uzavírajícím celý festival (Byli tam i letos, bohužel v čase překrývající se s Grinderman). Kalifornská kapela je evidentně na vrcholu kreativního období, vydala totiž trojalbum The Story of Our Lives - Liebe über Alles, Black as Death and The Fantastic Machine čítající 34 skladeb. Jimi byl také z převážné většiny zaplněn ostravský set. VB s třemi elektrickými kytarami na scéně byli notně řízní, stejně jako jejich nová deska.

Vypalovačky bez zastavení jako Rock is Dead se střídaly s těmi, které se z klidných vod dostávaly postupně do noisových smrští. Hudebně rozhodně nešlo o žádné novátorství, jako velmi silná inspirace byli cítit Smashing Pumpkins – zpěvák Micheala Pritzl ostatně v jemnějších pasážích Billy Corgana zřetelně připomíná. Křesťanstvím inspirovanou tématikou a zálibou ve střídání klidných a zřetelných slok s refrény plnými riffových bouří se pro změnu podobali dalším zesnulým rockové historie 90. let, Creed. Ač se nejednalo o objevování nových světů, byl to set velice povedený. Pritzlův boj s vnitřní temnotou má v sobě něco poctivého a přitažlivého.    

Úplně na opačném hudebním pólu bylo vystoupení Franka Yammy. Tento příslušník etnika Aboriginců, domorodých obyvatel Austrálie, vystupuje jen jako osamocený písničkář s akustickou kytarou. Písním ostatně dominovala témata odcizenosti, útlaku, touhy něco dokázat, příliš jasných „hvězd“ měst a uklidňujících nekonečných prostor tam, kde je doma. Yammova hudba má v sobě nepopiratelnou sílu, kterou vnímá fanda jakéhokoliv žánru. Skladby jsou melodické, ale především je zcela ovládá osobní prožitek zprostředkovaný výjimečným hlasem zpěváka. Ten měl v sobě něco mystického a v tomto ohledu mi přišel jako lo-fi Brendan Perry. Na chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že ti co šli den předtím na Yammu namísto Semi Precious Weapons, neudělali zase tak kardinální chybu. Po chvíli jsem toto rock ‘n‘ rollové rouhačství zapudil, ale baladu She Cried jsem alespoň zařadil do osobního TOP 10 jímavých songů. 

Na Mono jsem stál v první řadě a jen s těmi nejvyššími očekáváními. Japonská čtveřice je pevně usazena v post rockovém žánru a drží se i jeho základní poučky o pozvolné gradaci, přesto zní o poznání monumentálněji. Velkolepost jejich pojetí odhalila již úvodní Burial at Sea, nejsilnější skladba dva roky starého alba Hymn to the Immortal Wind a možná celé jejich kariéry. Trudný smuteční pochod je ve studiové nahrávce přehlídkou nástrojů s temnými celly a jako hrom dunícími tympány, v Ostravě dokázali Mono svoji velikost tím, že i ve čtyřech zněli jako menší symfonický orchestr.

Při popisu zvuku skupiny je těžké vyhnout se přirovnáním plných přírodních živlů. Jeden z kytaristů (Takaakira Goto) fungoval jako „pán větru“ – jeho drásání strun znělo jako tichý vánek, obyčejný fujavec i domy trhající bouře, druhý (Yoda) pak vedl melodickou linku, kterou dující vichry doplňovaly nebo rozbrušovaly. Tympány v první části skladby evokující pochod, při němž bolí každý krok, nahradilo silové hrabání do strun a ohlušující kopák (Jeho údery nebyly zničující jenom v nadsázce, po písni se musel opravit.). Závěrečná sonická smršť s klečícím Gotou a následné zklidnění byly již hudební extází, která mohla trvat k dvaceti minutám. V dalším průběhu přidali jenom tři další skladby. „Honění větru“, jemné tóny metalofonu (ti, co na něj také hráli ve školce, můžou nadále říkat „zvonkohra“), mohutná kytarová vzepětí s disonančními konci s klečícími hráči držícími nástroje proti odposlechům i duši hladící zklidnění byly jedním velkým post-rock-orgasmem. Nikdo z kapely nevydal za celou dobu ani hlásku a o přídavku se nediskutovalo. Nadále si tak můžeme živit myšlenku, že ta němá stvoření ztrácející se ve vlnách riffů a černočerných vlasů snad ani nejsou lidé – hudbu na to mají nadpozemskou dostatečně.

Další velká otázka zněla: „Horrors či Anomie Belle?“ Jedna z nejzajímavějších kapel rockového mainstreamu má pověst studiových hráčů, kteří neumí svůj um na pódiu prodat. Přičetl jsem si k tomu svoji lásku k trip hopu a raději jsem zanechal hororové panáčky v jejich království úzkých kalhot. Anomie Belle je kanadská zpěvačka, která již objela velká turné s Trickym či Album Leaf. Na NYC Stage to ze začátku neměla vůbec lehké. Publikum bylo po celém dni utahané a ambientní beaty ho probrat nemohly.

 

Navíc byla součástí pouze tříčlenného tělesa, kde svoji pozici držel jen hráč na bicí, ale klávesák alternoval s baskytarou a Anomie pak s klávesami, kytarou a houslemi – díky úpravám před každou druhou písní a dlouhým promluvám k publiku chyběla setu dynamika, jež by usnadňovala lapení do hudebních osidel. Přesto se to nakonec podařilo. Podmanivé smyčce, klopotavé beaty a hlas, který umí být sexy (především v How Can I Be Sure) i povzneseně éterický (Cascade) nakonec diváky dobyly. Po závěrečném coveru Everything Is In Its Right Place od Radiohead se pak seběhla velmi početná fronta na její album Crush. Vše se tedy neslo v duchu „konec dobrý, všechno dobré“.

Při cestě na ČS Stage nešlo odolat zastávce u Tata Bojs. Těm byla druhá největší scéna evidentně malá, lidé postávali i v uličkách mezi stánky a daleko za vymezeným travnatým prostorem, jenž běžně bohatě stačí. Ač jsem zhlédl jen několik tracků, musím konstatovat, že už jsem u TB dlouho neviděl tak radostný výkon a tak nadšené publikum. Jejich nové album Ležatá osmička stojí za pozornost.

Mé kroky nicméně nesměřovaly za stálicí každého většího českého festivalu, ale za zapomenutými hrdiny mládí. Poslední show na velké scéně patřila Apollo 440. O veteránech míchajících elektroniku s rockem nebylo dlouho nic slyšet. Jejich poslední deska je také 8 let stará a popravdě jsem myslel, že už jsou pod hudebním drnem. Naštěstí to není pravda a tento rok to hodlají dokázat s novým albem The Future's What It Used To Be. Jako intro posloužila minutová Stealth Overture – operní ženský vokál rozhodně nepředjímal průběh věcí příštích. Apollo 440 jsou totiž především o zábavě, veselém poskakování a paření. S hity jako Lost in Space, Time Is Running Out či Raw Power se publikum dostalo rychle do provozní teploty a zobalo A 440 záhy z ruky. Při Disco Sucks odhodil zpěvák Ewan MacFarlane bundu a začal řádit ještě o něco více a vše se ještě stupňovalo u jejich nejznámější písně, Stop the Rock. MacFarlane byl sice ve snaze donutit diváky přidřepnout si a posléze vyskočit úspěšný maximálně z třetiny, přesto vzájemný přenos energie šlapal na výbornou a určitě jsem nebyl jediný, kdo si vzpomněl, jak mu tato pecka vyhrávala zas a znovu v menu počítačové hry FIFA 2000.  

Jak zní nové album? Skladby jsou méně kytarové a více elektronické – pro lepší představu skřižte Pendulum a Prodigy a proceďte to přes rukopis A 440… nebo si pusťte video preview z YT kanálu kapely. Ač nové tracky zdobilo i štěkavé rapování, maskulinní kytarové vazbení či surf rocková sóla, společným jmenovatelem byl rave. Osobním vrcholem koncertu pro mě byla Electro Glide in Blue s „I'm more dope than heroin, sharper than a needle“ prozpěvovaným diváky, ale je vlastně těžké najít nějaká hluchá místa. Na přídavek jsem se posunul dozadu a zjistil jsem, že poskakují i lidé ve stáncích s občerstvením. Lze vůbec najít lepší pochvalu?