Novinky

Colours of Ostrava 2011, 15. červenec, den první

Příjemným setem pro páteční odpoledne byli Republic of Two. Tahle malá indie folková země má zakládající obyvatele Mikoláše Růžičku a Jiřího Buriana. „Pódiové vízum“ bylo uděleno baskytaristovi Štěpánovi Růžičkovi a hráčce na elektrické cello, Terezii Kovalové. RoT jsou hudbou pro dobrou náladu, se základním kamenem v podobě dvou akustických kytar nelze čekat žádný čurbes. Člověk se samovolně usmívá a pohupuje hlavou, i když poslouchá o mrtvolách na prázdných ulicích jako v All I Can Hear is Gunshots … navíc si k tomu cynicky pobroukává oóouou. Trochu do stereotypu upadající set pozvednul zhruba v jeho polovině příchod bubeníka Jana Janečka. Poté i dva hlavní pilíře kapely vstaly ze židle a začalo se hrát trochu svižněji. Přídavek v podobě It Won't Be Long od Beatles pak byl jen povedenou tečkou za vystoupením, pro které se nejvíce hodí slovo milé.      

                       

Krátce poté začínal na ryze českém pódiu koncert Luno – seskupení okolo Emy Brabcové. Zde už o žádné pohodě nemohla být řeč. Na publikum čekaly ponuré synthy, řízné kytary, trip hopová zasněnost a hlas naplněný smutkem i vnitřním bojem. Kdekdo by mohl říct, že kolem Brabcové se v průběhu let mění pouze muzikanti, ale hudba zní tak nějak podobně. Má to svoji logiku, jelikož je tak výrazná osobnost, že se ostatní přizpůsobují tomu, co jí sedí. Sílu povahy interpretace ukázala hned na začátku v předělávce písně slyšené krátce předtím od RoT. Při All I Can Hear is Gunshots najednou vypálené kulky bolely a z mrtvol na ulici lezla střeva. S veselými obrázky byl konec, přišla černočerná depka. Ema v předklonu a ztracená v hřívě vlasů zápasila se svými vnitřními duchy a bylo na tom něco vznešeného. Vrcholem byly skladby Lobann a ryze existenciální Magnificat, která vystoupení uzavírala. Za návštěvu rozhodně stojí stránky kapely, kde najdete celých 5 videoklipů – vše v HD kvalitě na Vimeo a není to žádný amatérismus.            

                                                                                  

Netradičním přízrakem je Joan Wasser aka Joan as Police Woman. Doprovodná houslistka pěkné řádky zvučných jmen (např. Nick Cave, Lou Reed či Elton John) vydala první desku léta páně 2006, když ji bylo už 36 let. Programem vnuknutou představu klasického introspektivního indie písničkářství jsem zavrhl už po letmém pohledu na pódium. Vystajlovaná trojice byla nastrojena v bílých úborech a její vůdkyně měla štětkoidní boty připomínající povrchem diskokouli – rozhodně nic s čím by ji pustili do policejního sboru. Set byl otevřen singlem Magic z nového alba Deep Field a právě tracky z této placky měly tu největší odezvu. Mají v sobě totiž radost, sexuální nápětí a tu a tam jsou pěkně groovy. Joan střídala kytaru, housle i klávesy a když v Kiss the Specifics zpívala: „Yes, I’m in love,“ bylo ji to těžké nevěřit. Zcela uvolněný a přesto intenzivní projev této interpretky je v něčem unikátní.                  

                                                                                 

Brendan Perry měl hrát na Colours už minulý rok, ale jeho koncert byl zrušen. Letošní účast byla proto trochu i splněním již slíbeného. Mužská polovina kultovních Dead Can Dance si drahná léta po rozpadu tohoto tělesa stále jede to své. Pokud by měl někdo nadabovat boha promlouvajícího z nebes, nepořídil by s Perrym vůbec špatně. Jeho písně mají s hudbou chrámů leccos společného a jeho hlas se vznešeně klene nad tajemnými plochami.         

                                              

Samozřejmě, že úplně jinak než třeba v případě Luno. Chybí tu drásavost, hlas si nehloubí cestu naskrz, vším prostupuje. Vystoupení nešlo po muzikanstké stránce absolutně nic vytknout a Perry působil jako opravdový šaman. Chyběla snad jen noční kulisa, ale je pochopitelné, že ji tentokrát dostali jiní.

Další vystoupení na hlavní stage se mělo stát dle mých předpokladů tím nejlepším na Colours. Loňská show Porcupine Tree totiž patřila k mým největším festivalovým zážitkům vůbec. Mozek PT Steve Wilson má při tvorbě hudby Blackfield minimálně rovnocenného soupeře v Avivu Geffenovi – zasloužilé izraelské rockové legendě. Zatímco je Wilson mistr chmurných balad rozprostřených do rozsáhlých kompozic tu a tam ústících do vzteklých metalových finále, Geffen má tradičnější přístup. Cílem Blackfield je pak produkovat hudbu s popovými zákonitostmi: sloka, refrén, sloka, refrén… Přesto nelze mluvit o žádných jednoduchých kolovrátcích a je spíše zábava hádat, kdy pochází pinkfloydovská epičnost z pera Wilsona a kdy je tah na branku Geffenovým vkladem. Na novém albu Welcome To My DNA je každopádně autorem všech tracků s výjimkou Wawing Geffen a prý zakázal svému parťákovi sóla delší než dvě minuty.             

                                                                            

Set odstartoval s Blood – převážně instrumentální skladbou s orientálními prvky, jen v závěru se nese chorus: „Here comes the blood,“ snad aby divák věděl, že tenhle večer to půjde na krev. Tak nějak to skutečně bylo a publikum nebylo obsáhlým průřezem alby skupiny nijak ochuzeno. Nechyběla Go To Hell, Geffenův vzkaz rodičům, kteří se prý starali spíše o drogy než o něj. První záchvěvy extáze přišly s jemnými klávesami v DNA. Mrazení v zádech přicházelo při Wilsonově refrénu: „I wanna die in this moment…“1000 People, vytleskávání publikem si vysloužila Once s maskulinním rock 'n' rollovým riffem a jako nezapomenutelná tečka za celou show posloužila beznadějí naplněná Cloudy Now (Až na jedno prohození skladby totožný setlist se snadným přístupem k písním na Youtube naleznete na tomto linku). Srovnávat s loňskými Porcupine Tree příliš nejde, bylo to jiné a zároveň podobně dokonalé – set bez sebemenší chybičky naplněný melodickou a promyšlenou hudbou bez zjevných slabin. Vedení festivalu se prý o Blackfield pokoušelo už čtvrtým rokem a je potřeba uznat, že se trpělivost vyplatila.

Závěrečným velkým koncertem dnem byli rabijáti z New Yorku, Semi Precious Weapons. Tahle partička je vyhlášená totálním nasazením při koncertech a bezpochyby i díky své extravaganci předskakovala při turné Lady Gaga. Zhruba to jsem věděl předtím, než vstoupili do záře reflektorů - vše ostatní jsem pochopil záhy. Co byste mohli čekat od kapely, jejíž první kontakt s publikem byl: „Ahoj, scream motherfuckers.“ Večírek plný nabubřelých eg a špinavého rock 'n' rollu v tom nejlepším slova smyslu! Vládly jednoduché songy s primitivním textem (primát má novinka Cherries on Ice), ale tím se rozhodně nesnažím naznačit, že je lehké zahrát to s takovou bravurou, jakou předvedli SPW.           

                       

Zpěvák Justin Tranter řádil v ohozu, na kterém byste nenašli nic mužného ani pod mikroskopem. Boty na vysokém podpatku, punčocháče imitující ve vrchní části barvou šortky, nátělník, ženská bundička, spousta šperků a opulentní make up. Mezi dokonalými vypalovačkami se dotazoval, jak se publiku líbí jeho boty, a jestli už někdo mezi diváky souloží. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v 70. a 80. letech – době naondulovaných rockerů v elasťákách, kteří fuckují publikum při koncertě a následuje groupies v zákulisí. Obdiv rozhodně vzbuzovaly i Tranterovy akrobatické kousky, vyseknout na 10ti centimetrových jehlách rozštěp nebo hvězdu je výkon hodný zkušené striptérky. Ke vší úctě ke koncertu Iggy Popa minulý rok, tohle mělo prostě větší koule a to i přesto, že byly bezpochyby zaškrcené stahovacím prádlem. Když v závěru zněla pecka Rock 'n' Roll Never Looked So Beautiful, musel člověk pokývat hlavou … a cítit se u toho trochu divně.    

 

 Foto Kryštofotí - (Semi Precious Weapons)