Novinky

Bohemia Jazz Fest 2011, 12. - 13.7. 2011, Praha

Také tento rok se Bohemia Jazz Fest (BJF) chválí snadno. Stále spojuje myšlenku festivalu dostupného všem s touhou představit to nejlepší, co v rámci žánru lze. Bez nároku na finanční zisk a bez snahy o laciné zalíbení. Rudy Linka, český jazzový kytarista sloužící dlouhodobě v USA, odvádí jako ředitel a dramaturg festivalu nebývale zajímavou a nápaditou práci. Loni se například uskutečnil první ročník společné soutěže s OSA o nejlepší autorskou jazzovou skladbu, která oceňuje a také významně finančně podporuje nejtalentovanější skladatele. Letos vyhrála skladba klavíristy Petra Beneše Waiting for Art. Po její vynikající live prezentaci v rámci BJF mám z české jazzové scény radost. I přesto, že Ondřej Štveráček Quartet, velmi vychvalovaný díky nominaci na skupinu roku v jazzové kategorii cen Anděl, zklamal. Hudebníci jsou to podle všeho opravdu kvalitní, ale koncert se odehrával v duchu „hodně not a málo muziky“. Především Štveráčkova hra na saxofon vyzněla dosti agresivně a naneštěstí upozaďovala i poměrně příjemné motivy. Je třeba vyzdvihnout, že se BJF vždy snaží dát prostor tuzemským interpretům – v Prachaticích a Českých Budějovicích dostanou příležitost zahrát si i nadějní Fanfán Tulipán, vítězové JazzPrix 2010.

Po Štveráčkovi vtrhla na pódium nesmírně energická dánská zpěvačka Caecilia Norby a uchvátila širokým rejstříkem nálad, stylů i výrazů. Její suverénní a strhující podání známých skladeb i těch mimo standardní žánr (Hallelujah nebo Bei Mir Bist Du Schön) či naopak nových perel (latinsky laděná Cuban Cigars) roztančilo a upřímně nadchlo celé náměstí.

Norby možná nadchla i více než proslulý McCoy Tyner, o kterém se, zdá se, smí hovořit pouze v superlativech. Nemohu říct, že by maestro Tyner nedostál své pověsti, ale myslím si, že to nebylo jeho nejlepší vystoupení. S doprovodnou sestavou, která nebyla jeho vlastní, se slavný pianista rozcházel a první půlhodina tak byla hlavně o snaze se sladit. Tynerovy skladby jsou vždy dlouhé a vícebarevné, ale bez perfektně fungujících intermezz nemají ten správný efekt. A bohužel dost trvalo než se muzikanti rozehráli a nakonec i sehráli. Je velká škoda, že vzpomínka na návštěvu takového mistra a jeho získání hlavní ceny BJF zůstane rozpačitá.

Rozpaky se u mne objevily ale také u Inger Marie Gundersen a jejího skvostného tria. Gundersen si nedokázala získat pozornost publika hlavně proto, že se držela po celou dobu vystoupení u zdi. Na zalidněné náměstí byl koncert plný lovesongů a tichých pasáží příliš komorně nazvučený a bránilo to skutečnému prožitku. Gundersen je sice milá a usměvavá a její trio hrálo zcela bezchybně, ale nedokázala, snad pro jednostrannost témat, vzbudit větší emoce. Své zemi ale dělala čest a její náhravky mi od toho dne dělají po večerech společnost – Norsko v ní má svou Dianu Krall i Norah Jones.

Mimochodem, k Norsku se váže zavedení tzv. „spotlights“, což bylo jedno z milých překvapení ročníku. Linka při přípravě norského dne významně spolupracoval s tamním velvyslanectvím a při té příležitosti odkryl, kolik toho pro nás tato země dělá. Natočil vzdělávací videa, která příjemně zaplňovala pauzy mezi koncerty, a s opakovaným vysíláním znatelně přibývalo fanoušků severského kraje. Odrazilo se to také na uvítání pana velvyslance, jehož návštěva BJF pódia předznamenala výstup poslední hvězdy první zastávky festivalu, Terjeho Rypdala. Severský Jimi Hendrix přijel představit velmi speciální projekt dějové hudby. A jeho spojení s dlouholetým spoluhráčem, trumpetistou Pallem Mikkelborgem, a 17-ti členným Bergen big bandem natolik táhlo, že se náměstí ani přes hrozivá černá mračna nevylidňovalo. Po mrazivém filmovém intru přišla nad očekávání sugestivní jazz-rocková smršť. Mluvené pasáže dokreslovaly temnou krimi zápletku opusu a mezi citlivě blues funkovými a klasickými momentkami kralovaly silné sólo pasáže se zcela netypickou prací big bandu. Kombinace byla natolik strhující, že se diváci nehnuli ani při náporech silného deště. Hudebníkům poletovaly noty a stojany a dokonce je chvílemi přehlušovaly hromy přímo nad centrem Starého města. Muzikanti se průtrže nezalekli a sveřepě pokračovali až do chvíle, kdy jim začaly téct proudy vody přímo na nástroje. Jakmile se pak na pódium vrhli bedňáci, šly věci poměrně rychle. Publikum se rozuteklo do přilehlých pasáží a tam skupinově setrvalo v údivu. Ten velkolepý pocit nejen ze silné bouřky s tisíci blesky, ale také intenzivního uměleckého zážitku u mě doposud vyvolává husí kůži. To Terje Rypdal s kolegy se pro mne stali skutečnými velikány BJF!

Může se ale stát, že na dalších štacích přijdou obdobné objevy. Rudy Linka vyzývá v ústředním spotu festivalu, abyste sedli na vlak či na kolo a objeli s BJF i další krásná města. Důvodů je spousta. John Scoffield, který se objeví v Brně, nebo neuvěřitelný rytmický guru Trilok Gurtu (Indie), kterého bylo možné zažít na předloňských Colours of OstravaJanem Garbarkem. Je jasné, že každá zastávka BJF bude stát za to, ale když to nevyjde, je ještě možnost vynahradit si to o víkendu v Praze. Staroměstké náměstí probudí v sobotu 23.7. legendární Big band Gustava Broma díky oslavám swingu, 24.7. se odehraje jazzový, taktéž big-bandový večer na terase v Galerii Mánes v rámci projektu Jazzbridge.