Novinky

Colours of Ostrava 2011, 14. červenec, den nultý

První datum v programu Colours bylo v minulosti věnováno nultému dnu v plném smyslu slova – nijak velká jména doplňovala jedna věhlasná raritka. Pokud to nebyl váš šálek kávy, klidně jste mohli zůstat doma a nemuselo vás to ani mrzet. Letos to bylo ovšem jiné, line-up spíše připomínal regulérní den.

Mou první zastávkou byli Paramount Styles – seskupení, jež se do ČR rádo a pravidelně vrací. Scott McCloud  s oprýskanou akustickou kytarou v rukách již není mistr hluku. Časy s decibely nešetřících Girls Against Boys s dublovanou náloží baskytar jsou pryč, nyní je to o heslovitých střípcích příběhů ze života a melancholii. Zvukaři to bohužel v první půlce setu ignorovali, a tak nezněli PS ideálně – tedy tak, že se McCloudův hlas značky "sametový šmirgl papír" klene nad nástroji. Přesto to byla vynikající show. Dosud jsem Paramount Styles zažil jen v malých a miniaturních klubech, vzhlížet tak k této partě v hale na vysoké pódium s probleskávajícím nápisem NYC za zády byla vítaná změna. Tak to cítili pravděpodobně i hlavní aktéři show a tlačili na pilu s očividným nadšením. U I Keep Losing You, největší vypalovačky kapely s „odkopávaným rytmem“, cellista doslova rozedral smyčec a kytarista poskakoval radostně ze strany na stranu.

Zvuk se s postupem času zlepšil, takže noisové pasáže nepřehlušovaly celek. Jedním slovem dokonalá záležitost v podobě These Starry Nights se i díky tomu zaryla pod kůži a jen podtrhla sílu této kapely starého rockového psa, který se nepotřebuje učit nové triky. Skladby nejsou o velkých experimentech a zvratech – melodická linka, rozbrušování noisovými pasážemi, zklidňující cello a nad tím vším hlas vyznačující se sice malým rozsahem, ale vyváženým obřím charismatem. S nemalou dávkou zdravě posmutnělé nostalgie to funguje skvěle a nejinak tomu bylo i na NYC Stage. Přídavek instrumentální One Last Surprise byl po tak našláplém setu trochu překvapením, ale i to vlastně sedlo. Start Colours se tak povedl dle očekávání na výbornou.

The Herbaliser k velké škodě chyběli rapeři. I tak na diváky čekala instrumentální neo-jazzová jízda s funky feelingem hodná soustředěného poslechu. Nepředstavujte si ovšem intelektuální „jazzárnu“, tady šlo především o zábavu. DJ se staral o samply a scratchování a dechaři v popředí dávali na odiv svou filigránskou hráčskou zručnost. Publikum pod Arcelor Mittal Stage se tak roztancovalo i bez neustálého povzbuzování hráče na trumpetu, který byl styčnou osobou pro kontakt s pohupujícími se človíčky pod pódiem. 

Ihned poté začínala na NYC Stage poslední položka úvodní „silné trojky“ po sobě jdoucích koncertů. Na pódiu stál ten nejvousatější pán z TV on the Radio - Kyp Malone, vystupující pod názvem Rain Machine. Sám s kytarou samozřejmě nemohl konkurovat komplexnosti jeho domovského projektu a ani studiové nahrávce RM vyšperkované ženskými vokály či vytleskávanou rytmikou. Přesto se jednalo o velmi silný set. Malone hrál jakési osekané a syrové blues křížené s písničkářstvím, ale jeho hudbu pozvedával především hlas. S ním dokázal prostoupit celou halu a plynule přecházet ze své standardní polohy do fistule a zpět. 

Love Won’t Save You byl slyšet jeho minimalismus nejvíce, máchání do strun bylo jen vykřičníkem ke slovům. Podobně by to zvládl kdejaký pouliční muzikant druhé kategorie. Hlas, který projde kůží i masem a honí v těle duši je už však nedostatkové zboží. Právě díky němu upoutal Malone i pozornost stolů na balkóně, kterou na začátku setu rozhodně neměl. Vzájemný přenos energie a vnímavost publika "fousatý šaman" opakovaně oceňoval a přislíbil, že do Česka přijede i s TV on the Radio, od nichž zaznělo také několik skladeb.

Koncert Rain Machine byl prvním skutečně magickým zážitkem Barev a zafungovalo v něm všechno, včetně naplnění významu názvu projektu. Stroj na déšť tak přivolal kapky, které doprovázely koncert Santigold. Zpěvačka Santi White není rozhodně neznámou. Již na jejím debutovém nyní 3 roky starém albu Santigold (v tu dobu si tak říkala i sama) spolupracovala pěkná řádka osobností. Absolvovala koncertní turné s M.I.A. i Björk a hudební kritici ji milují. Festivalový program ji přirovnává k mixu dubstepu, Portishead, Cure, M.I.A., Pixies a Bollywoodu, ale buďme trochu střízliví. Můžeme mluvit o „krocích v dubovém háji“ i show inspirované tanečky z indických filmových trháků, marně bychom ovšem hledali trip hopovou temnotu a tajemství jako v podání Beth Gibbons či kytarovou říznost Pixies. Santigold si bere svoji špetku z různých žánrů, v jedné písni můžete slyšet třeba nabručenou grungeovou basovou linku i plážové hopsa motivy - i přesto je to jen dobře provedený pop.                                      

Na ostravském pódiu byl doplněn veselou show, kdy byla mužská část ansámblu (tři pánové obsluhující kytaru, basu, bicí, klávesy i samply) vystrojena do jednotného stejnokroje - jakési „helmy“ připomínající vlasy a obřího zlatého řetězu na krku. Zpěvačce sekundovaly dvě tanečnice. Měly přitom po celou dobu výraz sekuriťáka kříženého s robotem, což potvrzovaly i mechanickými pohyby. Asi u největšího hitu L.E.S. Artistes bily dlouhé minuty kladivem do vzduchu, v průběhu výtečné God From the Machine zase tloukly do bubínku jak cínový panáček. Při westernovém nástupu následující písně se pro změnu na pódium vřítil kůň (naštěstí ne skutečný). Publikum bylo roztančené a bylo zřejmé, že je pro mnohé tento koncert vrcholem dne (hrstka šťastných si dokonce mohla zatrsat přímo na pódiu - podívejte se na video). Já jsem byl možná až moc zahloubaný z předchozích Rain Machine a spíše jsem se těšil na další den – ten první regulérní.


Foto Kryštofotí - Scott McCloud (Paramount Styles)